Článek
Osud je nejméně uváděnou operou ze skladatelova vrcholného tvůrčího období, přičemž libreto je nejtěsněji spjato se skladatelovým osobním životem. Prolnul se do něho jeho vztah k pěvkyni Kamile Urválkové, osobní i tvůrčí rysy.
Z této skutečnosti vychází i Carsen, který skladatele Živného propojuje přímo s Janáčkem, a to řadou konkrétních odkazů, počínaje vstupní scénou, kdy Živný prochází luhačovickou lázeňskou kolonádou s notýskem v ruce, do něhož si zapisuje, stejně jako Janáček, nápěvky odposlouchaných hovorů.
Inscenace vypráví příběh opery retrospektivně, vše odehrává v sále konzervatoře, kde na pódiu u klavíru komponuje Živný svou operu. Carsen rozdělil Živného mezi dva tenoristy, starší z nich sleduje s horečnatým zájmem své mladší alter ego, jeho komponování i výbušné manželské scény; vše, co se děje na scéně, jako by vznikalo z jeho autorské vůle.
V posledním dějství, jež se odehrává s časovým odstupem, pak vstupuje na scénu přímo, aby se studentům konzervatoře pokusil sdělit nesdělitelnou zkušenost svého osobního i tvůrčího osudu.
Carsenova koncepce se pokouší vnést do příběhu Osudu životní logiku a povýšit operu tématem běsů pronásledujících tvůrčí osobnost, což byl nepochybně i případ Janáčkův. Realistický přístup k příběhu však naráží na stylizovaný jazyk a torzovitost libreta, zejména v prvních dvou dějstvích. Inscenace se tento rozpor snaží řešit střídáním expresivního spodního svícení, jež dění dodává až přízračně snový charakter, s realistickým.
Postavu Živného po pěvecké i herecké stránce na vysoké úrovni ztvárnili Enrico Casari (Mladý Živný) a Philip Sheffield (Starý Živný), který při vší herecké živosti těžce zápolil se srozumitelností šroubované češtiny. Mílu Válkovou zpívala výborná Alžběta Poláčková, její šílenou Matku v hutné zkratce vystihla Natascha Petrinsky. Vynikající pěvecký i herecký výkon již tradičně podal sbor Janáčkovy opery i Dětský sbor Brno.
Nejcennější hodnotou inscenace je hudební nastudování šéfdirigenta brněnské opery Marka Ivanoviće, který Janáčkovu partituru vypracoval do nejjemnějších dynamických a barevných odstínů, a to v citlivě sladěné zvukové i výrazové jednotě jeviště i orchestru.
Leoš Janáček: Osud |
---|
Hudební nastudování a dirigent Marko Ivanović, režie Robert Carsen, scéna Radu Boruzescu, kostýmy Annemarie Woods, světelný design Robert Carsen a Peter van Praet. Premiéra 28. září v Janáčkově opeře Národního divadla Brno |
Hodnocení 85 %
Může se vám hodit na Firmy.cz: