Článek
Když My Chemical Romance vydali své nejlepší album The Black Parade (2006), které se poté stalo příručkou celé emorockové generace, bylo evidentní, že pompézní rockový zvuk a glamrocková vizáž písniček nejsou kapele cizí. Gerard Way byl strůjcem, mozkem, vůdcem a ukazatelem směru jejího vývoje.
Podobné to bylo i na další desce Danger Days: The True Lives of the Fabulous Filljoys (2010), kde se dokonce v textech i grafické podobě projektu objevovaly odkazy na příběh Ziggyho Stardusta, kterého přivedl na svět legendární David Bowie. Nyní se kruh uzavřel. Way ovlivnění Bowiem přiznal, podotkl i mnohé o vlivu britpopu a vydal nahrávku, jež dávné stylové časy připomíná.
Obal alba Gerarda Way.
Hesitant Alien je elegantní a promyšlené album. Úvodní skladba The Bureau je jako doprovodná hudba k hororovému divadelnímu představení. Action Cat a Maya The Psychic jsou lehké komiksové variace na punk rock, Brother, Millions, Drugstore Perfume a No Shows se kloní nejlepším písničkám britpopových Blur a Oasis, Juarez je zase jediná rocková skladba na albu, současně jediná, která se vzdala zvukově oné pompéznosti.
Zvuk desky i vokální výraz Gerarda Waye jsou manýristické přesně tak, jak si to glam rock žádá. Navíc kolekce ve svém finálním provedení zní, jako by byla natočena v první polovině sedmdesátých let.
Taktika Gerarda Waye je jednoduchá. Nechtěl objevit nic nového. Chtěl se nicméně oddělit od tvorby My Chemical Romance, udělat si dobře, vzdát hold vzorům, a ještě odvést slušnou práci.
Pravda, mohla by to klidně být nová deska kapely My Chemical Romance, k tomuto zvuku ostatně stejně směřovala. Byl by to ale příliš velký odklon od pozice emorockových princů, a tak je to lepší takhle. Od začátku.
| Gerard Way: Hesitant Alien |
|---|
| Warner Music, 38:50 |