RECENZE: Svět jako sbírka rekvizit

Protagonistou osmdesátiminutového monologu není herec, jak by se nabízelo, ale rekvizitář. A ne jen tak ledajaký. Zelenkův a Trojanův hrdina je rekvizitář první ligy, který vnímá svět prizmatem předmětů. Ví, že ne herci, ale věci přinášejí filmům slávu. Pelíšky „udělala“ plastová lžička a Občana Kanea sáňky Rosebud, jež si v inscenaci také zahrají.

Rekvizitář jeho úrovně sežene vše, od svatého grálu až po věrně napodobený exkrement. A nejen sežene, ale i vymyslí, protože on jediný ví, co film nebo divadlo potřebují. Jak by se Aristofanovy Žáby mohly obejít bez živých obojživelníků, kteří jsou přece daleko lepší než původní herecký sbor?

Hra má formu přednášky, kterou si rekvizitář zkouší pro své působení na budoucí rekvizitářské katedře FAMU. Ale především je životní rekapitulací přehlíženého outsidera a zelenkovského „obyčejného šílence“. Svou formou, tématem outsiderství i divadelním prostředím připomene jiné slavné monodrama, Süskindův Kontrabas, včetně lásky k vysněné ženě, zde ředitelce divadla. Na rozdíl od Süskindova kontrabasisty má ale Trojanův rekvizitář mnohem víc sebevědomí.

Zelenka umí napsat brilantní monolog budící v hledišti salvy smíchu, ale občas při něm i zatrne. Chvílemi jeho text surfuje po vlnách trochu mělkých i vypůjčených, jako třeba při vtipu o brněnských a pražských rekvizitářích, ale v naprosté většině je to pravý Zelenka s citem a láskou k podivným a posedlým osobnostem.

Trojan si s jeho poetikou dokonale rozumí a v Žábách předvádí vybroušené plošky svého zevrubného herectví, jež víc napoví, než dořekne, plyne v klidném až zpomaleném stylu.

Přesně uplatní slovní pointu, nervózní gesto i trochu vyšinutý smích, oči skrývají smutek a rozzáří se jen při prezentaci rekvizitářských vynálezů. Herecké nasazení se bude během repríz ještě vyvíjet, ale jistě nepřekročí hranu podbízivosti. A přece jím Trojan diváky dokonale ovládá. Je dobře, že se rozhodl Žáby nabídnout širokému spektru publika.