RECENZE: Superžena Eva Toulová obdivuje sama sebe

Nyní do nich vyslala Superženu, v níž autorka a hlavní herečka v jedné osobě po celých nekonečných 85 minut obdivuje samu sebe. Vlastními slovy přitom pod obrazem vypráví divákům, že ač je jí třicet, ještě nedospěla, a vůbec se jí do toho nechce. Proto také na poslední chvíli zrušila svatbu se svým partnerem Davidem (Matouš Ruml).

Nechce totiž dopadnout jako její matka, která sice tvrdí, že je v manželství šťastná, ale ona ví, že není, protože všichni chtějí, aby byla vdaná dospělá žena dokonalá. Superžena. A to je přece otrava.

Postupně ji ale její rozhodnutí čím dál víc mrzí, protože zjišťuje, že bez Davida nemůže být, a závidí své mladší sestře, že využila zamluvený termín svatby a vdala se sama.

To je zhruba vše, co se ve snímku stane. Přesněji řečeno, co slovy říká a dlouhými statickými záběry kameramana Pavla Mědílka převážně na protagonistku ilustruje.

Hrdinka se ve snech vznáší pod vodou oděna do šatů, které mají vyvolat dojem mořské panny. V realitě se válí ve vaně, cpe se dorty a nic nedělá. „Kdysi jsem chtěla být malířkou, ale pak už ničím,“ charakterizuje samu sebe.

Miluje vodu a jídlo, a když chce být opravdu originální, na znamení svobodného nedospělého života si nabere ze zákusku prstem čokoládu a napatlá si ji na obličej nebo vleze oblečená do špinavé řeky.

Před zrcadlem si nacvičuje, jaká by měla dokonalá žena být a jak by měla vypadat, což jí umožní vystřídat řádku kostýmů a pitvořivých výrazů.

Občas pronese existenciální moudro jako „Někdy mám pocit, že mi život proplouvá mezi prstama,“ nebo „Vadilo by vůbec někomu, kdybych se z vody nevynořila?“ Načež si pro změnu nacvičuje, jak by vypadala její sebevražda, kterou ale bohužel zamítne jako příliš namáhavý čin.

Osoba je to zkrátka veskrze protivná v sebevzhlíživosti, a úplně nemožná, pokud by mělo jít o cosi jako praktický život.

Když se zrovna neproducíruje před zrcadlem, setkává se s rodiči (Jitka Sedláčková a Igor Bareš), se sourozenci a kamarádkami. Je to ale zhola zbytečné, protože to nemá žádný význam, a člověku je při těchto toporně natočených i zahraných scénách, z nichž doslova křičí, jak malý byl na film rozpočet, trapně.

Superženu, kterou lze jen s obtížemi označit jako film, sice přijalo jen omezené množství kinařů, přesto za ni případný divák zaplatí stejně jako za jakýkoli plnohodnotný film. V pražském Slovanském domě to je 275 korun, přičemž v den kinopremiéry sedělo v sále na dvou večerních projekcích po jednom divákovi.