RECENZE: Strhující večer s Alanem Gilbertem

Mimořádnou součástí večera se stala Gilbertem milovaná hudba dánského pozdního romantika Carla Nielsena. V úvodu zazněla jeho předehra Hélios. Od úvodního jemně vykresleného šerosvitu přes jásavě zářivý oblouk ke ztišenému závěrečnému soumraku velkoryse, a přitom v impresionistických barvách přednesl orchestr dílo pod nenápadným, ale výmluvným Gilbertovým gestem.

Zážitek z Nielsenovy hudby byl dovršen v jeho závěrečné 5. symfonii psané těsně po první světové válce. Hudba, kterou nesmírně působivě předvedl dirigent Gilbert, je naplněná originální melodičností, neotřelými i překvapivými nápady.

Ještě před přestávkou zazněl Mozartův klavírní koncert d moll č. 20 v podání rusko-amerického pianisty Kirilla Gernsteina, který vedl dramatický dialog s citlivě a přesně reagujícím filharmonickým tělesem. Jeho brilantní technika je základem k hluboce promyšlené hře, kterou ale jako by tvořil přímo u klavíru, uvolněně a lehce. Mozart tak působil jako zvukově nepokojný, ale nádherně vyvážený a lahodný celek, který zanechává v posluchači nesmazatelnou stopu.