Článek
Skandinávský film (koprodukce Švédsko/Dánsko/Finsko) však do značné míry sází na ty, kdo legendární finále neviděli nebo se o tenis vůbec nezajímají, takže pro ně bude dostatečně napínavé, jak souboj dopadne. Jiné napětí, natož konflikt totiž film bohužel nemá.
A to je problém, protože právě tito diváci nejspíš na film nepůjdou. Leda by se o něm rozneslo podobně jako před léty o Rivalech, že jde o strhující filmový příběh střetu dvou osobností a nemusíte se vůbec zajímat o sport, aby vás bavilo. To se ale v tomto případě nejspíš nestane.
V originále se film jmenuje pouze Borg, a je to název výstižnější. Švédský tenisový idol ve vynikajícím podání Sverrira Gudnasona je totiž opravdu hlavní postavou. Americký enfant terrible McEnroe, kterého hraje velmi dobře Shia LaBeouf, je nejvýše jeho filmovým sparing partnerem. Škoda jen, že oba herci jsou podstatně starší, než byli v roce 1980 oba rivalové, což je dost znát a posouvá to vyznění o rozervaných mladících trochu jinam.
Celý snímek je rámován wimbledonským turnajem, přičemž předfinálové zápasy postrádají sebemenší napětí už z toho prostého důvodu, že všichni v sále vědí, kdo postoupí. Zajímavější je onen obrovský tlak, pod nímž oba hráči do Londýna na nejslavnější tenisový turnaj přijíždějí a tráví.
Ledově chladný, málomluvný a napovrch všech emocí prostý Borg, který musí mít vždycky stejný hotel a stejné auto, nic ho nesmí vyrušit ze soustředění, a rozcapený spratek McEnroe, s talentem urazit nebo alespoň naštvat každého doslova na potkání. Byť má velký kus pravdy, když se vzteká na novináře a říká: „Je to moje tiskovka a ptáte se mě jen na Borga!“, podává to způsobem značně nepřijatelným.
Filmové návraty do dětství, kterými je film prokládán, jsou nejzajímavější ve zjištění, že i Borg prošel obdobím bouřliváka a vzteklouna, jen si ho ještě v dětství našel trenér, který ho zkrotil až do podoby ledového muže. Člověk vlastně díky tomu pochopí fakt, že se z obou rivalů později stali celoživotní přátelé. Jinak jde ale o celkem standardní záběry trénujících chlapců, které jsou z diváckého hlediska dost nudné.
Ku cti filmařům slouží, že alespoň samotný finálový zápas v závěrečné části filmu je natočen opravdu s maximální mírou napětí. Rychlé střihy, detailní záběry, reálně působící komentář, to vše nakonec diváky strhne bez ohledu na to, zda znají výsledek, nebo ne. Ale na to, aby byl celkový pocit stejně zábavný jako zmínění Rivalové, jimiž se tento film viditelně inspiroval, to přece jen nestačí.