RECENZE: Strašidla. Pohádka, v níž špatnosti nejsou potrestány

Vodník Bubla, čarodějnice Žofie s dcerou Patricií a jejím manželem Hejkalem, jejich děti i víla Jitřenka spokojeně žijí ve starém domě, dokud do něj nevstoupí pan Patočka z obecního úřadu a nevydá rozhodnutí – buď se bude platit nájem, nebo se rodinka vystěhuje. A tak se strašidla musí vydat mezi lidi, do školy, do práce...

Tolik zápletka, která zmiňované legendy připomíná. Tím veškerá podobnost končí. Začíná komedie, která má několik více či méně podařených gagů, ale obecně je dost málo k smíchu a její pohádkové motivy jsou v rozporu s pravidly žánru.

Scénáři chybí příběh, v němž by měl někdo něco dokázat a překonat přitom alespoň maličké překážky. Motivy jsou jen naťuknuté, ale dále se s nimi nepracuje. Vodník jde vypomáhat do prádelny, ale jak se mu v práci daří, se nedozvíme. Patricie se ráda mění ve filmové hvězdy, ale udělá to jednou, aby eroticky naladila manžela, a víc se tato její záliba nerozvíjí.

Ve filmu se obecně „řeší“ pouze milostné motivy. Víla protančí celý film, ale hlavně se zamiluje do pana Patočky a on do ní. Nikdo jim v tom nebrání. Hejkal v divadle hezky řve a miluje svou ženu Patricii, která nechce mezi lidi. Odejde tedy od něj k bývalému milenci a pak se zase vrátí. Několik gagů, které sice připomenou spíše „kameňákové“ anekdoty než vtipné zápletky, ale publikum rozesmějí, se odehraje hlavně ve škole, kde jedno z dvojčat začne čarovat.

Přesto kardinální otázkou je, komu jsou vlastně Strašidla určena? Děti nepochopí ani zbytečné politické narážky, ani vtipy typu „ústřední melodie z Angeliky“ jako podkres milostné scény, dospělým bude chybět příběh a dospívající snadno odhalí chabé triky.

Na pováženou je ale hlavně fakt, že sice nikdo nestřílí, ale špatností je v pohádce dost a dost, a žádná není potrestaná. Kluci se mění na ředitele školy k vlastnímu prospěchu a ten výměnou za to, že ho kluci omladí a zkrášlí, zapomene na jejich lumpárny. Divadelní režisér sexuálně (!) vydírá vílu, vodník ho přitopí, ale pak je mu odpuštěno – stejně jako vodníkovi to, že utopil manžela své vyvolené. „Zlobím se, že jste to neudělal dřív,“ dí ta dobrá žena. Paní Žofie v podobě kočky je znásilněna a k vlastní potěše si pak promění v kocoura policistu.

Už vůbec si tvůrci Strašidel – na rozdíl od vzorů, v nichž kladné pohádkové postavy vesměs přijaly lidský život – nedělali starosti s tím, jak budou pohádkové bytosti dál žít s lidmi. Jako by hlavní myšlenkou při psaní bylo: můžeme napsat cokoli bez ohledu na logiku a morálku, jde přece o to, pobavit diváky. Čím, je lhostejné. Jenže ono té zábavy moc nepřichází.

Herecky jsou Strašidla dobře obsazena a Jiří Dvořák, Václav Postránecký, Vladimír Polívka, Tereza Kostková či Tereza Bebarová svou práci odvádějí na velmi dobré úrovni. Ale celému dlouhému filmu, kde se spousta věcí jen zbytečně opakuje, to příliš nepomáhá.