RECENZE: Starý dobrý Meky v novém padnoucím hávu

Na desce spolupracoval se svým synem Davidem, rovněž hudebníkem a zpěvákem. A ten se po otcově skonu rozhodl, že rozpracovanou nahrávku dokončí. Byla to volba nesporně přirozená, zároveň moc dobrá. David na albu nazvaném Posledné veci představuje svého tátu v písních zvukově ošetřených tak, jak jsme to z jeho bohatého repertoáru předtím neznali.

Věděli jsme sice, že Miro Žbirka poslouchá novou muziku a je otevřený čemukoli, co by ho inspirovalo. Tak zásadní vstup elektroniky a ryze současné produkce do jeho písniček je však přece jenom nečekaný. Největší vtip je v tom, že tato metoda klapla.

Na světě je deska nabízející tolik elektronických (i klasických) zvuků, že to svádí jednotlivě si je zapisovat a potom být překvapen jejich množstvím. Vzniklá hudební hmota přitom bezvadně absorbuje Žbirkovy pěvecké i melodické zvyklosti, jako by k sobě vždycky patřily. Jinými slovy: starý dobrý Meky se představuje v novém hávu, jenž mu dobře padne.

Singlová Nejsi sám, kterou nazpíval se synem Davidem, se jeho tradičnímu zvuku blíží nejvíce. Následující krásná Náhodou je jakýmsi přemostěním k soundu novému, aby tento další skladby pevně podpíral (s výjimkou přímočaré rokenrolové vypalovačky Best Man In Town, v ní se hraje na nástroje).

A zatímco třeba v Len sa neuraz je těch zvuků dost a dost, taková Ríša snov je naopak dosti komorní. Žbirkové a ti, kteří s nimi pracovali, zkrátka vytvořili kolekci vpravdě pestrou. V novém hudebním světě bylo mnoho zákrut, které stálo za to navštívit pro inspiraci.

Album Posledné veci nese i známky těžkostí, které Žbirkovi způsobovaly nedobrý zdravotní stav a snad i přicházející věk. Deska je to totiž v zásadě smutná. Pomalých písní a balad je na ní požehnaně, v tomto směru by stála za malou redukci.

V textech je touha zažít znovu poprvé, co je to mít rád (Ako boh), hledání cesty někam, kde si lze přeléčit duši (Ríša snov), vědomí, že proti tmám je naděje mizivá (Kým skončí púť), či víra, že zase přijde pár pěkných chvil a chmury opadnou (Mne vadí). Všechny texty, z nichž je v překladu do češtiny citováno, napsal Žbirka.

O další se podělili Jozef Urbana, Václav Hrabě a Daniel Hevier, jehož Žbirkou zhudebněná báseň dala název celému albu. Jsou či byli to všechno mistři veršů, mistři textů. A Žbirka, ve svých textech zhola upřímný, se vedle nich nekrčí, naopak je jim skutečným kolegou.

Posledné veci je album, po jehož poslechu bolí zpěvákův odchod mnohem víc. Se svým synem (a několika dalšími) na něm totiž vytvořil tým, jemuž on dal svou interpretační osobitost, spolu pak vizi a dávku poctivé práce. Jistě by měli co nabízet i nadále. Tohle album jen tak neomrzí. Přehrávat ho lze pořád dokola, i když je při jeho poslechu často smutno.

Hodnocení 90 %