RECENZE: Stará pohádka oblékla nové šaty. Nejnovější filmová verze Popelky uchvátí kostýmy a výpravou

Nabízí se otázka, proč po všech již existujících variacích točit Popelku znovu. Hotový film na tuto otázku odpoví jednoznačně: Branagh předkládá divákům především vizuálně úchvatnou podívanou, při níž zrak přechází z kostýmů laureátky tří Oscarů Sandy Powellové, stejně jako z bohaté výpravy výtvarníka Danteho Ferrettiho a z několika úchvatně kouzelných triků.

Scenárista Chris Weitz vycházel dost důsledně z animované Disneyho Popelky z roku 1950, k níž přidal jen několik nových motivů. Vypráví příběh v dětství milované Elky, které zemřela maminka, a tatínek se znovu oženil.

Ke scénáři se nicméně vztahuje hlavní nedostatek. Expozice trvá skoro třetinu stopětiminutového filmu, a děti během ní možná dost těžce ponesou explicitní umírání Elčiny maminky, zprávu o tatínkově skonu i přicházející smrt starého krále.

Teprve pak se děj dostává do de facto výchozí situace, kdy se z půvabné mladé slečny stává služka, týraná a upracovaná Elka.

Ke cti tvůrcům lze ovšem připsat, že jejich Popelka není ubulená chudinka, ale docela statečné děvče, které se nevzdává a má jakž takž i smysl pro humor. Ctí maminčino poslední ponaučení „Buď odvážná a laskavá“ a setkání s princem v ní odhalí dívku, která bude umět jít za svým cílem.

Velkou předností filmu je herecké obsazení především vedlejších rolí. Lily Jamesová jako Elka má sice dospělý půvab a něhu, princ Richarda Maddena je jen snesitelně přehnaný v nyvých pohledech a ušlechtilých promluvách, ale s jistotou velkých herců a vděčnějšími rolemi je přehrávají Cate Blanchettová jako macecha, Stellan Skärsgard v roli mazaného a prohnaného velkovévody a Helena Bonham Carterová.

Její vtipně roztržitá víla kmotřička v nádherných stříbrných šatech je doslova úchvatná a divák jen lituje, že role není větší. Když začne měnit dýni na kočár, myšky na koňské spřežení, ještěrku na lokaje a housera na kočího, začíná film nabírat vizuálně vysoké obrátky, aby se při „přešívání“ šatů dostal na samotný vrchol.

Macecha, nevlastní sestry i dámy na plese jsou oblečeny skvěle, ale Popelčiny šaty (bylo celkem devět verzí, z nichž každá byla ušita z více než 270 metrů látky a zdobena více než 10 tisíci křišťály Swarovski a téměř pěti kilometry lemování) jsou jako z jiného světa. Obrovské, a zároveň lehké tak, aby v nich Popelka mohla nejen tančit, ale také utíkat po schodech – a ztratit tam svůj skleněný střevíc.

Když pak cestou z plesu přestává kouzlo působit a vše se postupně mění zase zpět, divák letí bez dechu s kočárem a jeho posádkou jako o závod k závěru, v němž se tempo zvolní a vyústí v přece jen i na pohádku trochu nadbytečný sentiment. Nicméně celková obrazová stránka nejnovější Popelky určitě za návštěvu kina s velkým plátnem stojí.