RECENZE: Srpnové světlo ozařující ledovou krajinu

Františák od své prvotiny Doma (2005) zkoumá fenomén domova a rodiny, jež domov utváří. Postavy jeho her jsou uvrženy do krajních situací, s nimiž se rvou se zarputilou tvrdošíjností. Jeho texty jsou rozkročeny mezi realitou a metaforou básně.

Srpnové světlo je inspirováno stejnojmenným románem Williama Faulknera, s nímž sdílí téma dítěte. Na rozdíl od amerického jihu je ale Františákova hra situovaná do Skalistých hor, kde ve srubu po rodičích žijí dva bratři, mezi něž vstoupí dvě ženy: dívka Eli a rodinná známá Eklmanová. A také dítě, které se stane ohniskem sváru a gradujícího thrilleru.

Motivy temné minulosti připomíná hra dramata Henrika Ibsena, drsností současnou irskou školu. Ale především severské ságy, v nichž hraje svou roli drsná příroda i neméně drsné lidské vášně. V Srpnovém světle došel Františák nejdál na cestě od pevné dramatické struktury k jevištní básni se sugestivními obrazy. Zároveň ale rozbil tektoniku příběhu až k nesrozumitelnosti.

Jako režisér zasadil svou hru do ledové jeskyně s igelitovými stěnami a krbovým boxem, z níž proniká chlad až do morku kostí. Postavy ve svetrech s norskými vzory mají bílé tváře, jako by je ovanula ledová jinovatka. A přitom se zmítají v horce vášnivých vztazích, v nichž tentokrát není ani stopa úlevného humoru, celá inscenace je zatěžkaná dusnou atmosférou.

Mladé herecké obsazení se s nároky nesnadné hry vyrovnává složitě, postavy nemají příliš propracovanou charakteristiku, zůstávají v rovině typů zapadajících do mozaiky podivné rodiny. Bratry Karla a Ondřeje ztvárňují Matěj Anděl a Jan Mansfeld, éterickou Eli Anežka Šťastná. Eklmanovou pojala Bohdana Pavlíková jako osudovou ženu a majitelku minulosti. A mezi nimi se pohybuje slabošský Pastor zajímavě ztvárněný Marií Štípkovou.

Františákovo Srpnové světlo není pro diváky snadným soustem, ale přistoupí-li na jeho fantaskní atmosféru a básnický jazyk, poskytne jim zážitek zcela zvláštního druhu.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Švandovo divadlo na Smíchově