RECENZE: Spisovatel Emil Hakl koketuje se sci-fi žánrem

Hakl staví prózu na setkání a následném rozkvétání vztahu hlavního hrdiny – osamělého, rezignovaného muže ve středních letech, s hominidem, respektive umělou ženou Umou. Vypravěč ji provází „naším“ světem, nechává ji poznat, jak a čím lidská rasa žije. Na jedné straně tak vznikl příběh téměř milostného vztahu na pokraji dramatu, zároveň také částečný sci-fi pokus, končící bojem o Umu s jejími výrobci.

Pozornost je koncentrována na vypravěče a jeho vztah, autor nenarušuje příběh odbočkami, vysvětlivkami ani podrobnějším přiblížením vedlejších postav.

Za zmínku stojí grafické zpracování knihy. Vizuálně ze všech, tedy i vnitřních stran dotaženou obálku doprovází série fotografií, na kterých se objevuje Uma. Snímky mají lehce dekadentní nádech s mírným nachýlením k industriálnu.

Hakl je mistrem dialogů, které jsou nejsilnější stránkou jeho románů. I v Umině verzi vynikají nad dějovým aspektem. Pod určitým úhlem pohledu můžeme pak i tuto knihu vnímat jako pokus zachytit současnou společnost, současné uvažování lidí o světě.

Zároveň román obsahuje několik poněkud matoucích momentů. Vezmeme-li v potaz, že se jedná částečně o sci-fi román, už v první kapitole dojde k situaci, kdy hrdina řeší problém se zabouchnutými dveřmi procházkou přes celou Prahu a následně s nezaujatou samozřejmostí sobě vlastní se ke spánku uchýlí v podivném doupěti bezdomovců. To má jediný následek – nové přátelství. Je to prapodivný, těžko zařaditelný dějový pohyb. Chtěl jím autor demonstrovat, že cenné vztahy můžeme nalézat kdekoli, když jen trochu pootevřeme oči? Pravděpodobně. Umina verze je bezesporu originálním zjevem na poli současné české literatury. Hakl v ní však nepřekonal sám sebe a své předchozí texty. Tento nemůže konkurovat Skutečné události nebo Pravidlům slušného chování.