Článek
V prvním díle přepadnou dva amatérští zoufalci pražské klenotnictví a ve stresu postřelí prodavače. Začnou prchat pěšky, pak se schovají v tramvaji, jenže právě v ní jede i policista a bývalý kamarád jednoho z pachatelů. Potud vypadá epizoda docela nadějně, má tempo a Prachař či Noha slušně hrají.
Vzápětí se ale ukáže, že první díl Specialistů má skutečně velký problém s věrohodností děje. Kolegyně má až geniální intuici. Když ji jednou osloví špatným jménem, během vteřiny pozná, co to znamená. Že jí velitel volá z tramvaje, kde jsou ozbrojení únosci, a nemůže mluvit.
Skutečné překvapení ale přichází ve chvíli, kdy se odvážná kriminalistka s mladým kolegou rozhodnou vyřešit případ jen ve dvou. Seženou autobus, který únosci požadují, kolega si lehne na střechu s pistolí a mají vyhráno! Člověk nemusí být zrovna policejní prezident, aby poznal, že takhle by se to odehrát nemohlo. Především by hned zavolali zásahovku a pravděpodobně policejního vyjednavače, psychologa atd. Zapojily by se řádově desítky lidí. Scénář si však žádal osamělého hrdinu na střeše autobusu.
Zoufalí lupiči zmatkují.
Rozpačité pocity vyvolávají také krotké pokusy o humor, který není moc k smíchu, a navíc přichází ve velmi nevhodných situacích. Korunu tomu nasadí mladík ve chvíli, kdy jde jejich kamarádovi v tramvaji o život a oni tam mají nastoupit, čímž ohrožují i sebe. Co v té chvíli policistu napadne? Osahávat kolegyni zadek. V ČR zjevně panuje představa, že detektivka musí být legrační, ale proč za každou cenu?
Pak už přichází jen prudký střih a vesele zapíjíme vyřešený případ. Jen divák si říká, že to šlo nějak příliš rychle a snadno.