RECENZE: Soudní boj o odkaz Doors zaráží hřebík do rakve rockových iluzí

Kniha zachycuje boj bubeníka Johna Desmora proti zbylým dvěma členům skupiny, varhaníkovi Rayi Manzarekovi a kytaristovi Robbiemu Kriegerovi. Ti na začátku nového století vyrazili na turné pod jménem The Doors of 21st Century s bubeníkem Police Stewartem Copelandem a zpěvákem The Cult Ianem Astburym. Densmora ale nepřizvali a jemu připadalo trapné, že míní používat k propagaci nejen původní logo, ale i fotku zesnulého zpěváka Jima Morrisona, a tak je v roce 2004 zažaloval. Oba odpověděli protižalobou, kdy po něm požadovali odškodné 40 miliónů dolarů, protože jim bránil využívat písně kapely v reklamách.

Kniha ukazuje, jak dokáže touha po penězích, gen chamtivosti, jak ho nazývá Densmore, rozložit partu, kde platilo ono mušketýrské všichni za jednoho a jeden za všechny, takže každý měl nároky na stejný podíl peněz z písní a každý měl právo veta. Když Densmore blokuje, aby se staré písně využívaly v reklamách, což se nelíbilo už Jimu Morrisonovi, a brání jim ve využití původního loga, označují ho za zakukleného komunistu, podporovatele Al-Káidy i anarchistu, který podporuje útoky radikálů na kapitalistické instituce, jako je WTO, jen proto, že pomáhá skupinám chránícím lesy.

Kniha dobře ilustruje, jak dlouho trvá, než se dosáhne spravedlnosti, protože duo vystupovalo jako The Doors ještě v roce 2010 v Praze. Ukazuje též, jak vyčerpávající jsou právní bitvy, i to, jaké mají fatální následky, Densmore se během procesu rozvedl a přátelství s bývalými spoluhráči byla definitivně přetrhaná. Nakonec v knize píše i dopis oběma, aby obnovil bývalé vztahy, což se mu v případě Manzareka už nepovedlo – zemřel v květnu 2013.

Brány vyhozené z pantů ukazují další odvrácenou stránku rocku, která u nás není tak známa jako zničující dopad slávy spojený s užíváním drog a alkoholu, který často vedl k tragickému konci mnoha hvězd včetně Jima Morrisona. Poodhaluje zákulisí smluv o použití písní v reklamách i to, jak byvší rebelové své písně plné vzdoru prodávají k propagaci produktů masové spotřeby a takto se zapojují do mašinérie ekonomického establishmentu, který dříve napadali.

Proto je kniha mnohem zajímavější než biografie kapel, které se nápadně podobají jedna druhé a většinou připomínají pohádky o tom, jak kvůli svým nápadům a talentu chudá parta slávy dosáhla, byť často s kapkou hořkosti, co sláva znamená a přináší.

Samozřejmě lze mít i výhrady, kniha přináší pouze pohled jedné strany. Densmore se taky až příliš snaží najít zastánce svých názorů a občas působí jako kašírovaný hrdina, byť přiznává, že i on podléhá genu chamtivosti.