RECENZE: Snowden. Zrádce, nebo hrdina? Jak pro koho

Edward Snowden, americký whistleblower, který odhalil sledovací praktiky amerických tajných služeb, je přitom postavou značně kontroverzní. V USA by ho ještě dnes zavřeli. Poté, co mu tam zrušili platnost pasu, žije v nedobrovolném exilu v Moskvě a média a s nimi i lidé, kteří z nich tuto aféru znají, na něj mají nejednoznačné názory.

A nebyl by to samozřejmě Stone, který je společně s Kieranem Fitzgeraldem i autorem scénáře, kdyby vlastní názor, respektive sympatie ke Snowdenovi ve filmu skrýval. Nicméně nečiní tak prvoplánově ani s přehnanou mírou propagandy. Vykreslil Snowdena ve výtečném podání Josepha Gordona-Lewitta jako člověka, který se stal spíše obětí toho, v čem dobrovolně žil. Jeho postupné procitání z vlasteneckého idealismu předkládá divákům stejně postupně a klidně.

Sleduje osud muže, který chtěl sloužit vlasti z plného přesvědčení, a jen absence fyzické zdatnosti mu zabránila v tom, aby se vydal do otevřených bojů. Nabídka, že „sloužit lze i jinde“, ho pak přivedla do tajných služeb, jejichž praktiky, zejména sledování miliónů běžných Američanů, ho dovedly k rozhodnutí své chlebodárce zradit – a promluvit.

Stone se rozhodl vsadit nejen na filmový, tedy nepochybně pro potřeby scénáře upravený portrét jednoho člověka. Fakt, že Snowden byl v době, kdy do tajných služeb nastoupil, zdatný hacker, ale nikoli špión, využil k tomu, že diváky krok za krokem seznamuje s tím, oč v celé záležitosti šlo, i odhaluje praktiky sledování do srozumitelné podoby a zároveň do hloubky.

A není jednostranný. Ve Snowdenových debatách s nadřízenými dostává prostor i druhý pohled na sledování a ke slovu se dostává především klíčová otázka – jak velkou cenu jsme ochotni platit za pocit bezpečí, zda chceme pro tento pocit obětovat i základní svobodu a lidská práva.

Milostná linie pak není jen povinnou daní filmovému příběhu, ale slouží i k tomu, aby tvůrci ukázali člověka, který není žádným tvrdě odhodlaným ranařem, ale docela obyčejným mužem, pro kterého je rozhodování o tom, co chce a podle svého svědomí musí udělat, i z osobního hlediska nesmírně těžké. A postava Lindsay je oním pevným životním bodem, který mu svým postojem jeho rozhodnutí usnadní, nebo dokonce umožní.

Vstup skutečného Edwarda Snowdena do závěru snímku, a tedy jeho plné posvěcení filmu, je sice možná působivé, ale přesto si ho Stone mohl – stejně jako trochu nadbytečnou míru patosu – odpustit. To, co se v celém filmu odehrává společně s rámcem, který tvoří Snowdenův rozhovor s novináři v hongkongském hotelu, je dostatečně výmluvné.