RECENZE: Slovo: Film o morálce jen káže, ale nebaví

Festivalové ocenění má logiku: jde o snímek, který se pro mezinárodní poroty hodí určitě lépe než pro širokou diváckou obec. Už proto, že je zasazen do historické etapy, která byla v české kinematografii využita již mnohokrát, a domácí publikum jí může být přesycené. A také protože onu dobu předkládá značně plakátovitě, ale paradoxně zároveň dosti nejasně, takže se divák může v různých peripetiích ztratit.

O roce 1968, respektive o vstupu vojsk Varšavské smlouvy na československé území, a o tom, co to způsobilo konkrétním lidem a jejich vztahům, vydaly asi nejpůsobivější svědectví filmy Pelíšky a Báječná léta pod psa už na konci devadesátých let. Ty oba ovšem zároveň bavily. A byť bylo jejich tvůrcům některými lidmi vytýkáno, že laděním a humorem drama doby zlehčují či uhlazují, z hlediska dopadu na diváky velmi dobře fungovaly a pravidelnými televizními reprízami získávají další generace.

Děj Slova se odehrává stejně jako oba zmíněné filmy v přelomových letech 1968–1969.

Ústřední postavou je notář Václav v podání Martina Fingera, muž pevných morálních kvalit, který od začátku celé své okolí včetně klientů v tom smyslu dosti urputně školí. S manželkou Věrou si kdysi dali slovo, že budou nejen stát vždy při sobě, ale též nikdy nepřekročí své morální hranice. Což jí Václav rád připomíná.

„Když někomu dáš slovo, tak vlastně uzavřeš tu největší smlouvu. Proto musíš dobře vážit, než někomu něco slíbíš. Ale když už to uděláš, pak se tomu nesmíš zpronevěřit. Popřít to.“ Tak promlouvá na loži k manželce, a ač jsou to slova, která se nepochybně dají tesat, právě ono tesání je největší přítěží celého filmu. O zábavě (což samozřejmě nemusí být nutně humor) nemůže být řeč.

Morální dilema, které musí Václav řešit (a řeší, až se hory zelenají), ovšem nespočívá v jeho postoji vůči invazi, ale v tom, zda podlehne nátlaku a vstoupí do komunistické strany. Náboráři, podaní podle obvyklé šablony s veškerou trapností, již ona šablona předepisuje, jsou před vstupem vojsk žoviální, po něm už se snaží vyhrožovat a přibude mezi ně i mladý muž symbolizující nástup „nových kádrů“. Václav trpí až ke zhroucení…

Kdyby ale nebylo politického nátlaku, diváci by si mohli snadno myslet, že se zhroutil systematickým působením své manželky – a málokdo by se tomu divil.

Věra je z rodu oněch silných žen, které energicky řídí rodinu (vedle Václava jsou tu ještě dvě děti) a pečují o ni s takovou zarputilostí, že člověk chvílemi váhá, zda by zabil radši je, nebo sebe. Režisérkou nepochybně požadované, nicméně teatrální, až křečovité podání Gabriely Mikulkové ji navíc odlidšťuje ještě víc než scénář.

Scény „normálního“ života, kde se kupují zmrzliny, kávy či panáky, se s ústřední myšlenkou, že dané slovo by mělo mít váhu, nepodařilo skoro vůbec propojit. Výjimkou je několik chvilek, když na scénu vstoupí Jenovéfa Boková jako Věřina sestra, a hlavně Taťjana Medvecká v roli jejich matky. Obě tyto postavy a herečky filmu dodávají přece jen aspoň nějakou dávku lidské vřelosti.

Hlavní myšlenka za všech okolností dodrženého daného slova, téma mravních dilemat a kvalit, nic z toho není důvod zpochybňovat. Ale předloženo ve frázovitých deklamacích a doplněno de facto nesmyslnou a matoucí koláží jakýchsi fotografií ztrácí snaha o vyjádření mravních hranic efekt. A trauma osmašedesátého roku již je zfilmované tolikrát, že jen nový pohled na něj by mohl dávat smysl. A ten Slovo nepřináší.