RECENZE: Skutok sa stal. Zločiny z devadesátek jdou do současnosti

„Skutok sa nestal,“ řekl po dodnes neobjasněné vraždě bývalého policisty Róberta Remiáše v roce 1996 tehdejší předseda slovenské vlády Vladimír Mečiar. Zastavil tak vyšetřování výbuchu auta, v němž byla nastražená výbušnina.

Berezňáková se po dvaceti letech vydala s kamerou na cestu pátrání po okolnostech, které ke smrti mladého muže vedly. Svým filmem se snaží Mečiarův výrok přinejmenším zpochybnit včetně toho, že znovu otevírá možnou účast na věci tehdejšího ředitele Slovenské informační služby Ivana Lexy. Ten byl v souvislosti s vraždou obviněn, ale později ho soud obvinění zprostil.

Berezňáková samozřejmě nemůže Mečiarův výrok nad veškerou pochybnost vyvrátit. To by mohli udělat jedině vyšetřovatelé, jejichž práce však oním výrokem de facto skončila. Jde tedy o film spíše spekulativní, jenž se opírá především o svědectví lidí, kteří dnes mluví určitě otevřeněji než v takzvaných divokých devadesátkách.

Film začíná zmíněnou vraždou. Vypovídají nejmenovaní svědkové i lidé mnohem zasvěcenější. Logicky velmi emotivní je vzpomínka Remiášovy matky, na city diváků zapůsobí i archivní záběry z mladíkovy svatby.

S vysokou politikou se celá kauza propojí ve chvíli, kdy se film soustředí na známý únos mladšího syna tehdejšího prezidenta Michala Kováče, s nímž měla Remiášova vražda nepochybně souvislost.

Korunním svědkem v ní byl totiž Remiášův nejlepší kamarád Oskar Fegyveres, který celý Kováčův únos viděl. Ze strachu utekl do úkrytu v zahraničí a Remiáš byl jeho jedinou spojkou. Ten se také postupně stává hlavní postavou dokumentu, v němž jde Berezňáková až na dřeň, pokud jde o (ne)zištnost kohokoli z aktérů, a pokračuje k pravděpodobnému spojení tehdejších událostí se současností.

Problém filmu však spočívá v tom, že aby se divák ve všech vazbách pořádně vyznal (pokud nesleduje pečlivě dlouhé roky dění na slovenské politicko-ekonomické scéně), je sledování filmu online na počítači až příliš velkou výhodou. Mluví se v něm totiž o tolika dvacet let starých kauzách a víceméně zapomenutých postavách, že se docela hodí možnost film kdykoli zastavit, dělat si průběžně poznámky a pak se k nim vracet, případně si dohledat na internetu podrobnosti, které některé souvislosti vysvětlí.

Film to totiž nedělá dost důsledně a s ohledem na publikum, které možná nikdy neslyšelo například o kauze Technopol, působí místy zmateně. Zda těm dobře zorientovaným může poskytnout nové informace, je ale otázka.

Z mnoha svědectví o velmi pravděpodobné účasti vysokých politiků je tak nejpodstatnější sdělení, že „na Slovensku máme takový systém, že je možné, aby státní orgány vstupovaly do vyšetřování trestného činu. To nejhorší bohužel je, že ten systém máme dodnes.“ A také závěr, který nemohl být jiný: „I když tu pravdu všichni známe, co jsme schopni s ní udělat?“

Neobvyklá je i formální stránka filmu, pro niž Berezňáková zvolila různé postupy, střídá černobílé záběry s barevnými, střídá i žánry. Dokumentární výpovědi prokládá hereckými vstupy, místy se snaží o umělecké vyjádření, když investigativní pasáže přeruší dlouhými záběry pampelišek a jejich odlétajícího chmýří. Jako celek film díky tomu působí spíše než experimentálně dosti nesoudržně.

Důležitý je nicméně i s ohledem na teprve dva roky starou vraždu novináře Jána Kuciaka, která je ve filmu rovněž zmiňována a jejíž spojení s minulostí se zdá nepochybné.

Hodnocení: 60 %