Článek
Od umělců v osmdesáti se nečeká, že budou přinášet něco nového, počítá se, že budou bilancovat, jak to udělal Sonny Rollins. Ne tak Wayne Shorter, který nikdy neustrnul, i když nepatřil k revolucionářům, kteří rozmetali stávající pojetí a přicházeli se zcela novým avantgardním pojetím. Nebyl jako pionýr free jazzu Ornette Coleman ani jako pozdní John Coltrane, který se zřekl předchozího pojetí, ani se o něm neříkalo, že je o krok vepředu jako Miles Davis, s nímž hrál a který ho přivedl k elektrickému jazzu. Svoje melodické pojetí ale stále rozvíjel a posledních deset let mu učaroval zvuk orchestru. Středeční večer však ukázal více poloh slavného saxofonisty.
Paradoxně zajímavější byla první část, kdy hrál jen samotný kvartet. Právě tam se nejvíce ukázalo, kam až se Shorter dostal, nakolik se jeho tvorba protla se soudobou vážnou hudbou. Úvod tvořil jen fragmenty motivů, zdánlivě zcela nesouvisejících, které vytvářely složité rychle vznikající a zase mizící struktury, které měly nejblíž k pojetí Anthony Braxtona. Až pak se objevila výraznější témata, kde dostal větší prostor decentně hraný Shorterův saxofon nad perlivým pianem Danila Peréze a kontrabasem Johana Patitucciho, konstrukci ale stále narušovaly vpády zvukově velmi pestrých bicích, protože Brian Blade často měnil styly hry.
Druhá a výrazně delší část večera byla věnovaná skladbám s orchestrem. Potvrdila se Shorterova slova, že mu chybí zvuk a pestrost orchestru, plochy smyčců i nástupy dechů. [celá zpráva]
Nenavazoval však na pojetí Gila Evanse, bylo patrné, že mu učarovaly filmové orchestry s bohatým plným zvukem. I tomuto pojetí však dokázal svou hru přizpůsobit a většinou integrálně propojit kvartet s orchestrem. Místy však byly přece jen orchestrální linky méně zajímavé a bohaté, než jaké nabízel kvartet sám, a občas bylo pojetí aranžmá až moc prvoplánové v okouzlení bohatým a pestrým zvukem. To však jsou jen drobné výhrady k výjimečnému koncertu, jaký je možné slyšet jen jednou za pár let.
Celkové hodnocení: 80 %
Wayne Shorter
Soprán a tenor saxofonista (1933) začínal v kapele Maynarda Fergusona, kde se poprvé setkal s pianistou Joe Zawinulem, od roku 1959 byl členem Messengers Arta Blackeyho. V roce 1963 nahradil Johna Coltranea v kvintetu Milese Davise, u něhož se setkal elektrickým jazzem. V roce 1970 stál s hráčem na klávesy Joem Zawinulem a kontrabasistou Miroslavem Vitoušem u zrodu jazzrockových Wetaher Report. Zůstal u nich až do roku 1985, i když v závěru 70. let byl také členem Hancockovy skupiny V.S.O.P. vyvolávající ducha druhého Davidova kvintetu. Po průměrných sólových albech se v závěru 80. let odmlčel, na scénu se vrátil o deset let později s elektrifikovanou kapelou, v níž působila pianistka Rachel Z.
