RECENZE: Seriál o vodnících zatím drží nad vodou herci

Zatímco jiná podzimní novinka, Vinaři, se marně pokoušela vydobýt pár úsměvů z jediné řídké historky o krádeži prasete, tady se tvůrci naopak pokoušejí vršit vtipy, kam se podíváš. Ale natočit komedii, a ještě v rozsahu seriálu, nejde samo sebou, a nebýt opory ve výborných hercích, Neviditelní by až tak nezaujali.

Novinář, publicista a nyní i debutující scenárista a režisér Radek Bajgar by letitou blbou náladu v Česku zjevně rád proměnil v hravou, přesto kousavou a asi i mírně crazy komedii o společnosti, která za sebe nechává vládnout „šikovné kluky“ a pak se diví, co všechno dovedou.

Pravda, někteří se přitom neubrání obdivu. Jako třeba Monika, krásná, ale prostá slečna, jejíž „Iví“ to s odkláněním veřejných peněz poněkud přehnal a je mu v patách policie. Když se však známý lobbista při marném pokusu utopit ve Vltavě dostane mezi přísně utajenou komunitu vodníků, začnou se i tady dít věci, dokonce se zdá, že mafiánské praktiky by mohly posloužit dobru celého vodnictva.

Bajgarovi vodníci od Vltavy, kteří „z úcty“ odkazují k nezapomenutelné filmové komedii Václava Vorlíčka Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, nakráčí na obrazovku sice sympaticky lehkou nohou, jenže hned vzápětí si pokazí tempo nekonečným představováním. Škoda. A k tomu všemu se ještě v druhém díle princip výpovědí na kameru kamsi po anglicku vytrácí.

Není pochyb, že tenhle seriál autora a jeho tým bavil, duch spřízněné party pronikající na obrazovku se bohužel nedá přehlédnout. Prozradí autorův začátečnický entuziasmus a podtrhne fakt, že satiricky laděnému seriálu by prospěl ráznější dramaturgický zásah.

Chvílemi tenhle proud nápadů dokonce připomene poněkud rozdivočelou řeku, o níž není jisté, jestli za okamžik nezamíří z břehů, naštěstí se ale Bajgar opírá o výborné herecké obsazení, které živelní pohromu prostě nedovolí. Vynikající je jak Jiří Langmajer coby lobbista Laušman, tak Jiří Bartoška jako ambiciózní a pragmatický šéf velké vodnické rady Hubert Vydra, nebo Luděk Sobota, svědomí vodního lidu a Hubertův věčný oponent.

Pokud je kousek pravdy na sebekritickém bonmotu režiséra, že teprve od sedmého dílu začal matně tušit, co dělá, a proč je u toho tolik lidí, jednoho napadne pouze – jen abychom to do té doby nevzdali.

Ať už to dopadne, jak chce, přesto si Neviditelní a s nimi i Kavčí hory zaslouží ocenit za snahu provětrat tuzemskou atmosféru, které roky vládnou ukoptěné vztahové seriály a lidové žertíky, o poznání chytřejším humorem.