Článek
Oba předtím dokázali vytvořit v brněnské Redutě inscenační řadu dokumentů, jejíž špičkou je Korespondence V + W a součástí Zlatá šedesátá aneb Deník Pavla J. Obě reflexe smutných časů a lidi v nich přenesl šéf Zábradlí Petr Štědroň do Prahy.
Koncepce Šedých sedmdesátých je podstatně odlišná od obrazu doby s konturami dopisů nebo deníků Voskovce, Wericha nebo režiséra a scenáristy Juráčka (Případ pro začínajícího kata). Mikulášek a Viceníková se rozhodli pro osobní reflexi desetiletí, ve kterém se narodili. Je tedy jasné, že pocitově přesahuje obraz největšího poválečného křivení charakterů i do let osmdesátých, kdy už začali rozum brát.
Stanislav Majer, Leoš Noha, Miloslav König, Kristina Beranová, Marie Spurná, Petr Jeništa, Magdaléna Sidonová.
Nikdo asi nevystihl normalizaci lépe než Jan Zábrana: „Vidět generaci, která plave v hnoji a tváří se přitom jako štika v rybníce.“ Kdo 70. léta neprožil, tváří se nevěřícně, že jedním z neřešitelných problémů bylo tehdy zajistit pro obyvatele uspokojivé množství toaletního papíru nebo dámských vložek, zboží proměněného v korupční podpultovky.
S autory Šedých sedmdesátých se ocitáme v jakémsi kafkovském podzámčí nejmenovaného úřadu s oficiálním Husákovým portrétem a dveřmi nebo spíše vraty, za které se nikdo neodvažuje. Potkávají se tu lidé nevrlí, nedůvěřiví, otupělí, svůj žvanec hájící. Netřeba slov. Každé gesto odráží dřímotu, vnitřní vztek, potlačované tužby, tupou odevzdanost.
Ne se vším v inscenaci je možné ztotožnit se bez výhrad – a to je dobře. Za těmi dveřmi nakonec varovně řve český lev, kterého kořistníci, možná čekatelé na výhody, zabijí, rozporcují a jako šelmy sežerou. Také Olga Hepnerová, vražedkyně osmi lidí na nástupním ostrůvku, na který vjela s náklaďákem, jako důsledek režimní atmosféry skřípe.
Její psychicky nevyrovnaný monolog ze soudních protokolů tlumočí Magdaléna Sidonová, další žalostně šedivé figurky modelují Marie Spurná, Kristina Beranová, Leoš Noha, Petr Jeništa, Stanislav Majer, Miloslav König a Ivan Lupták.
Je to ale všechno v řádu pocitového dokumentu, který nemůže a ani nechce přinést na ploše necelých dvou hodin vyčerpávající výpověď o marasmu českého charakteru. Mikulášek s Viceníkovou provokují. Nabízejí střípky k oživení paměti, kterou lidé tak často – je otázkou, jestli přirozeně, nebo raději – ztrácejí.
A možná Šedá sedmdesátá burcují z nové apatie.
| Jan Mikulášek, Dora Viceníková: Šedá sedmdesátá |
|---|
| Režie Mikulášek, dramaturgie Viceníková, scéna a kostýmy Marek Cpín. Premiéra 1. listopadu 2013 v Divadle Na zábradlí Praha. |