RECENZE: Sbor hudby chytře rozvíjí odkaz Třírychlostního Pepíčka

Třírychlostního Pepíčka, který na začátku osmdesátých let odehrál sedm koncertů včetně účinkování na brněnské Valné hromadě, jež stála u počátku slávy brněnské alternativní scény osmdesátých let, nezmiňuju náhodou.

K odkazu tria, které se pohybovalo mezi hybnou novou vlnou, undergroundem a alternativní hudbou a la The Residents, od něhož si vzalo nejen anonymitu, ale i masky, se skupina hlásí. Na albu Na stolku v herně jsou dokonce tři skladby přímo čerpající z odkazu tria včetně slavného Červeného stanu se symbolickým textem „v červeném stanu rozřízli pannu, ta mladá panna byla svoboda, kde je jí konec, vzala ji voda“.

Kapela, ve které programuje bicí Luboš Malinovský, však nepodlehla marné snaze nahrát znovu a kvalitněji staré skladby. Rozvíjí dál své pojetí, posouvá je a obohacuje o nové prvky, když sahá i do odlišných žánrů. Ve většině skladeb se skupina drží hybného rytmu s výraznými groovy kláves, v písni Lepší ruka zdravá se pojetí blíží funku.

Náhlé vpády hlasů připomínají The Residents, množství proměňujících se zvuků syntezátorů připomíná až electroclash takových Add N to X . Linky houslí je však ve Strachu z kamínků ale posouvají dál až někam k art rocku a la King Crimson v jejich druhém období s houslistou Davidem Crossem nebo teplických Aku Aku.

Toto pojetí skupina dál rozvíjí v jedné z nejlepších skladeb, hybném a gradujícím Shadow Watching s hostujícím kytaristou Dunaje Josefem Ostřanským. Zejména v úvodním Příběhu Sboru hudby s hostujícím Mikolášem Chadimou a opakujícím se rifem je ale patrný odkaz plastiků z doby Půlnoční myši.

Tyto vazby ale nic neubírají na osobitosti a autenticitě pojetí Sboru hudby, jen ukazují, čeho všeho se kapela ve své tvorbě dotýká. Záběr je však mnohem širší, na albu jsou dvě hořké balady až šansonového ladění. Prvním je Narodil se panchart na báseň Fráni Šrámka, kde lyrické podání vytváří kontrast k drsným veršům.

Následující lyrická osmiminutová zhudebněná Báseň skoro na rozloučenou se blíží až k hranicím vážné hudby, škoda jen, že v ní syntetické smyčce nepodpořilo cello Josefa Kolíše, který hostuje v Lepší ruce zdravé. Báseň postupně graduje v duchu symfonic rocku a končí kytarovým sólem. Tady je snad největší škoda, že se kapela drží elektroniky, smyčcový kvartet a živé bicí by kompozici výrazně posunuly.

Sbor hudby nezapře, že má kořeny v nové vlně a alternativě nebo undergroundu osmdesátých let, nesleduje aktuální trendy, ale nelpí v minulosti, původní pojetí posouvá dál a proměňuje je.

Na stolku v herně není album, které si lze pustit jako kulisu, na to má příliš ostré hrany, je vidět, že ho vytvářela kapela, která hrála v době, kdy lidé ještě hudbu pečlivě poslouchali. Písně však nabízejí řadu nápadů a aranžerských špílců, takže je lze poslouchat opakovaně a pořád se v nich dá najít něco nového.