RECENZE: Satan uzavřený v kleci z umění

Pražská retrospektiva je zajímavá nápaditou instalací a výběrem exponátů. Představuje Váchala jako ctitele magie, okultismu a hermetických věd. Umění chápal osobně, jako zviditelnění fantasmagorických a hrůzostrašných představ, které ho pronásledovaly. A věřil, že když dá Satanovi vizuální podobu, zamkne ho do svých obrazů jako do klece, přestane se jeho moci a vlivu bát.

Úžasné jsou na výstavě obrazy. Některé mají blízko k barevnosti a dynamice futurismu, jiné ke konstrukci kubismu, další k dekorativnímu stylu art deco. Současně to není futurismus, kubismus nebo art deco. Váchal nic nenapodoboval, stál mezi stylovými proudy a za všech okolností zůstával svůj. Proto se dočkal nepochopení ve své době, nebyl snadno zařaditelný. Znalci je dnes tak uctíván proto, že originalita a autentičnost jsou v moderním umění vyhledávanými devízami.

Výtvarné umění Váchal nestudoval, byl autodidakt, jehož přirozený talent se rozvíjel spontánně. Exprese se pro něj stala nejvlastnějším jazykem. Bilance v Západočeské galerii v Plzni v tomto ohledu dává nahlédnout do jiné stránky díla. Vyučil se knihařem a ke knize měl po celý život mimořádný vztah, který je krok za krokem pečlivě dokumentován v Masných krámech.

Vyráběl knihy s vlastními grafikami a písmem, sám si je vázal. Mají limitovaný počet a dají se i špatně číst, dokud se pořádně nezakoukáte do jejich originální sazby. Váchal totiž chápal knihu jako zasvěcení. Čtenář musel nejprve zvládnout stanovený rituál, doslova se naučit znovu číst, než byl vpuštěn do světa umělcovy fantazie. Až nyní – zejména zásluhou nakladatelství Paseka – se Váchalovy knihy dostávají k širšímu spektru zájemců.

Zatímco výstava v Galerii hlavního města Prahy působí jako koncentrace mystiky v kulisách umělcova oblíbeného středověku, bilance v Západočeské galerii v Plzni připomene spíše depozitář, v němž si divák možná i trochu pracně najde, co ho na Váchalovi jako grafikovi a tvůrci originálních knih nejvíce zaujme.

Smysl bilancí je v utřídění a zviditelnění toho, co představuje Váchalův odkaz. Odborná systematičnost, za níž jsou stovky a tisíce hodin práce, se současně spojuje s představením samé esence Váchalova pohledu na svět. Obojí dostalo trvalou podobu ve dvou publikacích, které pro Prahu vydala Paseka a pro Plzeň Arbor vitae.

Citelně už chybí jen jedno. Umístit Váchala do souřadnic středoevropského umění, protože dosud je ve světě chápán jen jako kuriozita regionálního umění. Že tento názor není jen nadsázkou, svědčí fakt, že v nejprestižnější sérii anglicky psaných dějin umění Pelican History of Art je v díle o umění na území bývalého Rakouska-Uherska v letech 1890–1920 Váchalovi věnována pouze malá zmínka v poznámkovém aparátu na konci knihy.