Článek
Pokud jde o hudební nastudování, záměr se podařil. Orchestr již od krásně zahrané předehry přibližuje dílo v celé jeho barevnosti, plasticitě motivů, lyričnosti i hutném symfonickém zvuku. Nová Šárka však postrádá odpovídající pěvecké výkony, a hlavně scénickou podobu.
Zahraniční tým v čele s německým režisérem Kayem Linkem přenesl mytický příběh dívčí války do blíže neurčené současnosti a proměnil ho v plakátovou feministickou frašku. Po okázalém státnickém pohřbu kněžny Libuše se rozvíjí krvavá válka mezi pohlavími, kde za svá práva bojují hysterické ženy ovinuté kulometnými pásy a muži se místo oběti bohům chystají zastřelit nevinnou novinářku natáčející Přemyslův projev.
Celé to působí dost komicky a politická rovina inscenace se navíc tluče s psychologicky přehrávaným vztahem Šárky a Ctirada s herectvím místy až ochotnickým.
Vlastino dívčí vojsko triumfuje nad zajatými dívkami.
Německá sopranistka Maida Hundelingová má pro wagnerovsky náročný part Šárky stále ještě pěvecké síly, ale její Šárka je silácká, zpívaná tvrdě a bez lyričtějšího zvroucnění. Polský tenorista Tadeusz Szlenkier podal v Ctiradovi výkon jen průměrný.
Pěveckou hvězdou večera byl Svatopluk Sem v roli Přemysla, byť mu herecká stylizace do státnické polohy také ubrala na přesvědčivosti. A po pěvecké i herecké stránce podal dobrý výkon také sbor.
Šárka doplácí na neujasněnou koncepci, kostýmní všehochuť od napoleonských plášťů přes maskáče až po uniformy sovětské či ruské armády, nad vším se vznáší rudé vlajky se stylizovanou říšskou orlicí. Co to vše chce říci, ví snad jen režisér.
A neúnosná délka představení se dvěma předlouhými pauzami na zbytečné přestavby scény také diváckou vstřícnost vůči návratu Fibichovy Šárky na repertoár rozhodně neposílí.
| Zdeněk Fibich: Šárka |
|---|
| Dirigent: Robert Jindra, režie: Kay Link, scéna a video: Frank Albert, kostýmy: Nina Reichmann. Premiéra 7. listopadu v Národním divadle, Praha |
Fibichova Šárka jako aktuální obraz světa
