Hlavní obsah

RECENZE: S humorem i soucítěním. Americká herečka Meryl Streepová je dokonalá jako božská Florence

Právo, Věra Míšková

Příběh nejhorší zpěvačky všech dob Florence Foster Jenkinsové, která se kvůli lásce a možnostem svého manžela a manažera v jedné osobě neměla nikdy v životě dozvědět, že její zpěv je příšerný, jsme viděli nedávno pod názvem Marguerite.

Foto: Bioscop

Meryl Streepová je jako Božská Florence naprosto přesvědčivá.

Článek

Nyní přichází do kin jeho nová verze v režii britského režiséra Stephena Frearse s hvězdným obsazením. Florence hraje a zpívá Meryl Streepová, jejího manžela Hugh Grant a pianistu Simon Helberg, známý z Teorie velkého třesku.

Ten příběh je ostatně známý přinejmenším všem studentům divadelnictví – Florence Jenkinsová neuměla zpívat, měla příšerný hlas, ale díky bohatství a díky laskavé milující péči manžela a ochránce se jí to dlouhá léta nikdo neodvážil říct. Až si usmyslela, že bude mít koncert v Carnegie Hall, a tam přišli i kritici…

Stephen Frears natočil film, který skvěle balancuje na hraně komedie a melodramatu v nejlepším smyslu toho slova. Nejen Grantův Clair Bayfield, i mnozí další mlčí. Někdo dostal zaplaceno, jiné vedou k milosrdným lžím ušlechtilejší pohnutky, ale nikdo – a Frears nejméně – se nevysmívá, ani když smích nelze potlačit na plátně i v sále.

Atmosféra čtyřicátých let je navozena uvěřitelně a působivě, oblečení, ulice i interiéry působí přesně tak, jak si toto období představujeme.

A večírky, na nichž zní zpěvaččin děsivě falešný hlas v těch nejznámějších áriích, do toho dokonale zapadají.

Hugh Grant poté, co odrostl romantickým komediím, už neměl v úmyslu hrát. Ale kvůli příležitosti pracovat po boku Meryl Streepové roli přijal a paradoxně podává snad nejlepší herecký výkon své kariéry.

Chlapecký úsměv filmů od Notting Hill po Lásku nebeskou vystřídal úsměv plný laskavého pochopení ve vztahu, v němž je dovoleno s naprostou přirozeností uložit milovanou ženu do postele, dát jí pusu – a odejít za mladou milenkou.

Meryl Streepová je dokonalá, tentokrát o to víc, že z její postavy vůbec neprosvítá Streepová, že se doslova stala Florence – bohatou, zhýčkanou i osamělou stárnoucí ženou. Takovou, jíž by snad každý přál, aby se nemusela dozvědět pravdu. Dokáže zpívat strašlivě s takovou přesvědčivostí, že by to mnohé operní divě možná dalo zabrat.

Film sice často opakuje, co víme od prvních minut, áriemi nešetří stejně jako reakcemi některých lidí, ale nedá se říct, že by to byla nuda. Například sekvence, v níž najatý pianista zjišťuje, kdo si ho to objednal a jaký zpěv má doprovázet, je vystavěna s ohromným napětím a humorem.

Frears, jenž se již podruhé „trefil“ do tématu, které točil někdo jiný (Formana a jeho Valmonta naopak předběhl s Nebezpečnými známostmi v řádu měsíců), především znovu dokazuje, že je výborný vypravěč se smyslem pro humor a dokáže onu tenkou hranici tragédie, komedie a frašky vybalancovat s přesností lékárenských vah.

Božská Florence
Režie: Stephen Frears, hrají: Meryl Streepová, Hugh Grant, Simon Helberg a další. USA/VB 2016, 110 min.

Celkové hodnocení: 80 %

Výběr článků

Načítám