RECENZE: Růžový kavalír o nedůsledné destrukci světa

Inscenace renomovaného německého režiséra Andrease Homokiho je remakem jeho uvedení v Komické opeře v Berlíně, ale s novým obsazením a pozměněným závěrem opery. Homoki hraje příběh stárnoucí Maršálky a její lásky k mladému Oktavianovi o neúprosném plynutí času a destrukci světa. V prvním dějství jsme ještě v idylickém tereziánském rokoku, ve druhém už pokoj potemní a postavy nosí kostýmy z doby vzniku opery. A ve třetím dějství se už svět i idyla zcela rozpadá, zvenčí duní válečná děla a na scéně vládne chaos.

Na samém konci ale – proti svému původnímu berlínskému řešení – vrátí Homoki svět i scénu zase do normálu a Maršálku, jež celou operou procházela v bílé rokokové krinolíně, vysvleče a nechá odskotačit ze scény s mladíkem v džínách a kšiltovce. Tím ale nelogicky popře nejen svou koncepci, ale i melancholické vyznění Hofmannsthalova příběhu a Straussovy hudby.

Operu nastudoval německý dirigent Gabriel Feltz. Orchestr pod jeho vedením má k citlivému tlumočení Straussovy hudby bohužel dost daleko. Již předehra zazní s přeexponovaným zvukem a i přes některá zdařile jemnější místa se orchestr k jedinečné eleganci Straussovy hudby blíží jen výjimečně. A to s řadou hráčských chyb, na druhé premiéře zejména v žesťové sekci. Straussova hudba je natolik náročná a zvukově výjimečná, že by k jejímu dokonalému zvládnutí orchestr potřeboval zřejmě daleko více času na přípravu.

Hvězdou inscenace je islandská mezzosopranistka Arnheidur Eiríksdóttir v roli Oktaviana, a to jak nádherným pěveckým výkonem, tak i výborným hereckým prožitkem postavy, včetně komediální nadsázky ve dvojitém převleku do ženské role služebné Marjánky. Skvělý je i finský basista Timo Riihonen jako drsný a poživačný baron Ochs von Lerchenau.

Maršálka je velkým výkonem sopranistky Petry Alvarez Šimkové, a to jak po pěvecké, tak i herecké stránce. To, že nedosáhne na všechny jemnosti Maršálčina partu není její chybou, ale obsazením do role, která zcela neodpovídá jejímu typu hlasu. Přesto má své hvězdné okamžiky, zejména v krásně zazpívaném závěru prvního dějství. Křehký soprán i zjev litevské sopranistky Very Talerko je pro Sophii ideální, na druhé premiéře zněl její hlas místy trochu unaveně a ne zcela čistě, ale jinak je pro roli typově přesná a s Oktavianem Eiríksdóttir tvoří krásnou dvojici.

Předností Homokiho režie je přesné a do detailů vystavěné herecké jednání v konkrétních situacích, které na vysoké úrovni plní nejen sólisté, ale i dobře zpívající sbor.

Růžový kavalír i přes svou více než čtyřhodinovou délku dokáže publikum zaujmout krásnou hudbou, pěveckými výkony i vypracovaným scénickým obrazem se sugestivním svícením. Srovnání s nedávno uvedenými zahraničními operními inscenacemi na festivalu Janáček Brno nicméně ukazuje, že, zejména co do výkonu orchestru, na skutečnou evropskou úroveň tato inscenace přesto bohužel nemá.