RECENZE: Rusalka jako oběť intrik Cizí kněžny

Ne že by v jeho pojetí neměla lyrika své místo – Heřman je mistr výtvarně cítěných obrazů, a tak i zámecký park oživil rozevírajícími se lekníny s vílami, bílými jeřáby s obrovskými křídly a mihotavým světlem bludiček (velkou roli v inscenaci hraje projekce a světelný design Daniela Tesaře), nicméně jeho Rusalka je „akčnější“ a grotesknější, než bývá zvykem.

Lidský svět tu zasahuje do přírodního v daleko větší míře, nicméně Princ je tu takřka okrajovou postavou, jež – stejně jako Rusalka – doplatí na intriku a pomstu trojúhelníku mezi Cizí kněžnou alias Ježibabou, Vodníkem a připsanou postavou němého Milence.

Heřman zahltil Rusalku spoustou akcí, z nichž řada odvádí pozornost od toho, o čem se právě hraje a zpívá, jako by režisér příliš nedůvěřoval Dvořákově hudbě. Překvapivě umístil většinu akcí na „jeviště“ před Belárií a park využívá i k poněkud nefunkčním efektům (ohně, kůlová cesta Ježibaby). Trio lesních žínek proměnil v erotické, opíjející se poživačné bytosti. Šanci na titul miláčka publika má poslušný kůň kroužící po parku s kočárem Cizí kněžny.

Dvořákovu partituru, v níž se škrtalo jen málo (Rusalka trvá 2,5 hodiny), hrál orchestr pod vedením Maria De Rose tempově i dynamicky citlivě, občasné kolize se sólisty či sbory lze pochopit při náročnosti „open“ produkce a Heřmanově akční režii. Proto i přes občasné nejistoty lze všechny pěvecké výkony hodnotit vysoce.

Titulní roli zpívala i hrála s hlubokým prožitkem v hlase Alžběta Poláčková, Aleš Briscein zářil v roli Prince zejména v lyrických polohách, ozdobou inscenace byl mužný a pěvecky jistý Vodník Štefana Kocána, Jolana Fogašová přes nepříjemné vibrato dostála nárokům jak Cizí kněžny, tak i Ježibaby.

Rusalka se bude na otáčivém hledišti hrát do 26. července a rozhodně stojí za vidění. Už pro kouzelné prostředí letní noci prožité v prostředí zámeckého parku s Dvořákovou hudbou.