Hlavní obsah

RECENZE: Rudiš vypravuje vlak tažený svědomím a steskem

Právo, Kristýna Čtvrtlíková

1. 11. 2021, 9:25

Zatvrzele sentimentální stařec putuje po dráze s o pár generací mladším pečovatelem křížem krážem středoevropským regionem s úmyslem vydat se po stopách osudové ženy, kterou nikdy nemohl mít. Jaroslav Rudiš ve Winterbergově poslední cestě umělecky dozrál a rozklížil hranice své domoviny a sousedních států.

Článek

Téměř padesátiletý literát vydal svůj poslední román už před dvěma lety v přisvojené němčině. Nyní v rámci říjnového Velkého knižního čtvrtka spatřil světlo světa překlad do češtiny svěřený Michaele Škultéty, jíž se úctyhodně podařilo postihnout autorův signifikantní jazyk a zvyklosti.

Winterbergova poslední cesta se dá považovat za Rudišovo vrcholné dílo, o což se nezasloužil pouze rozsah bezmála čtyř set padesáti stran, díky němuž se stává i jeho nejdelší prózou. Je to především silným příběhem, rozeklaným topograficky a časově mezi bouřlivými osudy několika národů.

Fanaticky zabředlý do dějinných událostí je titulní devětadevadesátiletý protagonista, narozený v roce vzniku Československé republiky. Spisovatel v této postavě spojuje to, co je mu, jak známo, nejbližší. Vášeň pro německé reálie, minulost neoddělitelně prolnutou se současností a železnici coby průsečík všeho prožitého.

Souputníkem a v podstatě i nejlepším přítelem je mu Jan Kraus. Po emigraci z komunistické země se ocitl na pozici člověka, jenž umírající doprovází do jejich skonu, na což se dají analogicky navázat dvě třetiny názvu knihy. Znavený Winterbergovým alzheimerovským chrlením historických faktů sám během náročné poutě hledá něco, co ve svém životě ztratil.

Komplikovaný vývoj středu starého kontinentu dokáže tvůrce obratně uchopit a zaplétat do mikrodějin upovídaného hrdiny, který ve vyčerpávajících promluvách tu a tam odkryje výsek o vlastní rodině nebo, a zejména, jediné partnerce, o niž kdy stál. Navzdory hojně propíraným válkám z dob habsburské říše, jimiž je nezdravě pohlcený, je pro něj ve výsledku největší tragédií nacistické běsnění, textem procházející pomalu a plíživě, jen s lehounkými náznaky.

Jsou tomu skoro dvě dekády, kdy Rudiš vstoupil do literární sféry, a ruku má už zaručeně vypsanou. Ve velmi přístupném a současně tíživém vyprávění roztavuje pomezí dávného Rakousko-Uherska, jež nakonec sdílí jedno srdce a jeden žaludek.