RECENZE: Rolling Stones stárnutí svědčí. Rokenrol je pro ně nekonečná zábava

Jistě i proto, že je neobestíral nějaký další podtón, například politická situace v zemi nebo přehnaná úcta k tomu, že se k nám nejslavnější fungující rockenrolová kapela světa vůbec obtěžuje přijet.

Podařilo se zkrátka najít dobrý termín, neboť byla velmi teplá noc, dobré místo, na kterém měli příchozí pohodlí, a kapela sestavila program z písní, které si drtivá většina fanoušků určitě naživo přála slyšet.

Rolling Stones nastoupili na obrovskou scénu deset minut před jednadvacátou hodinou. Koncert odstartovali písničkou Street Fighting Man z roku 1968 a z jejich aktivního pohybu na scéně a z něho plynoucího nadšení bylo patrné, že entuziasmu mají na rozdávání. Kdo si v tu chvíli myslel, že se čtyři základní členové kapely brzy unaví, mýlil se.

Mick Jagger zpíval ve výjimečné formě a bulvární informace o tom, že kvůli jeho návštěvě foniatra v Praze je koncert ohrožen, vyzněly zcela směšně. Jeho pěvecký výraz byl dostatečně pevný, přitom rokenrolově syrový a drásavý. Vzhledem k jistému opotřebení hlasivek, které je ve čtyřiasedmdesáti letech přirozené, mu pomáhal vokální tandem Sascha Allenová a Bernard Fowler. Byl spolehlivý, zvláště hlas Allenové některé vokální linky výrazně osvěžil.

Kytaristé Keith Richards a Ronnie Wood se svými nástroji dováděli jako za starých časů. Pobíhali na pódiu, smáli se na sebe i diváky, vtipkovali, při představování uprostřed setu byli neskonale zábavní i skromní a samozřejmě ovládali své kytarové party. Přesněji bluesový styl hraní, který je jim blízký a jenž jim dovoluje pouštět se během koncertu do někdy snad až příliš dlouhých improvizací.

Povolili si to zejména ve druhé části setu a kupříkladu písně Miss You, v níž se v sólových partech předvedla značná část hudebníků, i těch koncertních, nebo Midnight Rambler vypadaly, že kvůli improvizování nikdy neskončí. Tu druhou dokonce kytaristé dvakrát bezmála ukončili, jenže potom někdo z nich dostal nějaký hudební nápad a jelo se dál. A když ten nápad neměli Richards nebo Wood, přišel ke slovu Jagger a písnička pokračovala další bluesovou improvizací.

Bubeník Charlie Watts odvedl spolehlivě svou práci a dokázal, že i on se muzikou stále baví. Obvykle se totiž při hraní tváří jako hráč pokeru, kterému vzal soupeř vítr z plachet. V Praze se na pódiu několikrát mile pousmál, a udělal to i během bubnování.

Koncert měl výborný zvuk v celém vyhrazeném prostoru letňanského letiště. Mimochodem, první v pořadí, Švýcaři Gotthard, měli zvuk poměrně slabý. Pražský výběr, jenž vystoupil v programu večera poté, měl první část koncertu zvukově vláčnější a potom mu technici umožnili hrát i patřičně nahlas. U Rolling Stones v tomto ohledu vše fungovalo od úplného začátku.

Obrovské pódium mělo nebývalé rozměry i vizáž. Nad plochou určenou pro muzikanty, která byla zastřešená, se tyčily čtyři LEDkové obrazovky, na kterých bylo promítáno dění dole na scéně. Bylo to monstrózní a velkolepé. Kapela měla k rovněž k dispozici osmnáctimetrové molo, které využíval především Jagger a předváděl při tom své veleslavné nervní pohyby, jakýsi svůj originální tanec. A na konci bouchaly rachejtle.

Největším kladem koncertu Rolling Stones bylo to, že byl opravdový. Co muzikanti na pódiu zahráli, to zaznělo i se všemi chybami. Kapela nevyužívá předtáčky či syntetické zvuky, bylo to bytostně syrové a poctivé.

Hodnocení: 95%

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: