RECENZE: Ringo Starr a jeho mejdan s přáteli

Nahrávalo se v jeho domácím studiu v Los Angeles, a protože bylo po celou dobu realizace dokořán otevřeno rodinným příslušníkům a přátelům, není divu, že jsou na něm zajímaví hosté. Někteří prý šli skutečně jen tak kolem. Joe Walsh, Dave Stewart, Ann Marie Simpsonová, Richard Marx, Peter Frampton či Glen Ballard, ti všichni si na desce zahráli.

Rukopis člověka, který na začátku své kariéry prošel uměleckým rozpukem šedesátých let, se v písních nezapře. Album takříkajíc hraje na pozitivní notu, místy trochu nostalgickou, písničky mají bezstarostnou stavbu i atmosféru, ctí melodickou linku a Ringo Starr je zpívá tak, jak by je zazpíval každý jiný průměrný zpěvák. V jeho hlase se jen navíc objevuje trocha frajerství, které by jeden u čtyřiasedmdesátiletého chlapíka už nečekal.

Starr na albu neexperimentuje, nebudeme-li tak chápat zvuk houslí v Not Looking Back nebo trombonu v rytmické Bamboula. Zvuk alba je tradiční, muzikanti ctí blues a Starr zpívá o cestách za sluncem, po světě, o ráji a samozřejmě lásce.

Chybí však výraznější písničky, takové ty chytlavky na první poslech. Ne že by jich Starr v minulosti pár nenapsal, jednu opravdu silnou, nadčasovou a dlouhověkou by si ale v tomto čase určitě ještě zasloužil.

A tak je Postcards From Paradise jakýmsi albovým setkáním kamarádů, kteří si udělali několikatýdenní večírek, složili na něm pár písniček a pak je nahráli. Skoro to vypadá, že jim bylo v zásadě jedno, jak na ně budou reagovat posluchači.