RECENZE: Regina Rázlová a Karel Roden v životních rolích

Karel (Karel Roden) je povoláním exekutor, člověk uzavřený, žijící ve světě přísných, až nelidsky působících pravidel. Nevidí jediný důvod, proč by je neměl respektovat třeba proto, že jejich striktním dodržením dožene starého člověka ke smrtelnému zoufalství.

Se svou matkou (Regina Rázlová) se vídá sporadicky a nepříliš rád. S bohémskou a extrovertní bývalou barovou zpěvačkou Matyldou nemá mnoho společného. Ale když při jedné z návštěv zjistí, že matka svůj byt nesmyslně darovala cizím lidem a nemá kde žít, nezbývá než si ji vzít k sobě.

Krok za krokem pak zjišťuje, že se u ní projevuje Alzheimerova choroba a péče o ni bude vyžadovat víc než jen ubytovací povinnost. A že sám na to nestačí, bude potřebovat pomoc přinejmenším od syna Pavla (Antonio Šoposki), jehož považuje za nezodpovědného floutka, který navíc jeho profesí pohrdá. Babičku ovšem zcela přirozeně miluje.

Byla by velká škoda přehlédnout film kvůli případné nechuti sledovat osud člověka stiženého jedním z největších strašáků mezi civilizačními nemocemi. Slavíkovi se totiž nebojí ukázat také všechny komické, respektive tragikomické situace, které s sebou toto onemocnění přináší.

Divák se tak u filmu, od kterého by to nejspíš nečekal, mnohokrát zasměje. Ne však proto, že by tvůrci chtěli za každou cenu děj odlehčit, ale proto, že i tyto situace k životu s člověkem stiženým Alzheimerovou chorobou patří.

Hlavní však je, že málokdy vidíme tak emotivně působivé proměny rodinných vztahů. Situace, kdy na sebe tři naprosto nesourodí lidé tří generací v jednom bytě krutě narážejí, ale dokážou spolu prožít i krásné chvíle, jsou dojemné, beze stopy citového vydírání. Je z nich zcela zřejmé, že vazby se tu během času sice narušily, ale svůj pevný základ přinejmenším ve vzpomínkách mají.

Neméně působivé je, když se Karel ve styku s úřady dostane do stejného postavení jako zadlužení lidé vůči němu. Když sociální pracovnice zastihne Matyldu v její „světlé“ chvíli a na základě toho odmítne přiznat nárok na příspěvek na péči, divák stejně jako Karel nechápe. „Vaše maminka odpověděla naprosto srozumitelně na všechny otázky,“ praví úřednice a Karel žasne: „Přece víte, že u této nemoci je každý den, každá hodina jiná.“

Z odpovědi pak mrazí stejně jako z Karlova počínání v práci nebo z Matyldina pobytu v ústavu. Systém sociální péče je tu zobrazen s velkou působivostí nejspíš přesně tak, jak ho většina lidí (snad jen s výjimkou těch velmi bohatých) zná.

Rodinné vztahy, ale i osobnost člověka, která se pod vlivem zkušenosti může změnit, jsou skvělou ukázkou složitosti života a zároveň obrazem toho, jak je to nakonec mnohdy snadné. Když je totiž někdo jediný, kdo může, tak musí. Odnést si z kina toto připomenutí je velmi osvobozující pocit.

Na kvalitě filmu mají vedle výborně napsaného scénáře obří zásluhu herecké výkony. Rázlová i Roden vyjádřili v proměnlivosti svých postav tolik emocí, že s nimi divák jde od začátku až do konce a nestačí žasnout, jak ho herecké mistrovství dokáže vtáhnout i do příběhu, s nímž sám nemá osobní zkušenost a v obecné rovině ho možná ani moc nezajímá.

A velmi dobře mezi oba bardy zapadá i jedenadvacetiletý Antonio Šoposki, který ve filmu debutuje, ale viděli jsme ho například v seriálech Kukačky nebo Pan profesor.

Režie je komorní, občas statická, trochu je znát, že Petr Slavík má sice hodně zkušeností, ale pouze s televizní prací, Tancuj Matyldo je jeho první film pro kina. Nicméně herci, kamera Martina Štrby, hudba Michala Pavlíčka a síla příběhu tuto v důsledku spíše jen drobnost spolehlivě vyrovnají.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina