RECENZE: Rammstein mají na novém albu stejný zvuk a méně kontroverzí

Jako první singl z něj vydala titulní baladu Zeit. Till Lindemann v ní svým charakteristickým barytonem za klavírního doprovodu vypráví o lidské smrtelnosti a prchavých okamžicích štěstí. V době, kdy na Ukrajině zuří válka a většina obyvatel světa častěji než kdy předtím přemýšlí o tom, co všechno se může stát, plynou z uvedené písně ztracenost, zoufalství, pomíjivost, naštěstí ale i kapka naděje.

Videoklip k ní režíroval herec a hudebník Robert Gwisdek, který s Rammsteinem spolupracoval poprvé. Šest muzikantů se v něm věnuje životu od kolébky po hrob a odkazuje na věčnou lidskou touhu pozdržet čas. Vznikla tak jakási filmová etuda, ve které je i očekávaný kousek kontroverze, pro Rammstein tolik charakteristický. Jsou to záběry na novorozence na cestě z matčina lůna.

Rammstein, tedy Till Lindemann (zpěv), Paul Landers (kytara), Richard Z. Kruspe (kytara), Flake (klávesy), Oliver Riedel (baskytara) a Christoph Schneider (bicí), pracovali na svém novém albu dva roky. Doprovázel je při tom berlínský producent Olsen Involtini a nahrávání probíhalo v La Fabrique Studios v St. Rémy de Provence ve Francii.

Obálku desky má na svědomí kanadský rockový hudebník a uznávaný fotograf Bryan Adams. Snímek kapely na schodech budovy Trudelturm pořídil v Berlíně.

Zeit je album, které se provokacím spíše vyhýbá. Nejsou na něm ani písně, jež by mohly pokořit ty nejpopulárnější z minulých desek, ty, které psaly bezmála pohádkový příběh téhle soudržné rockové party. Je to přesto dílko vyspělé a poučené.

Rammstein to totiž při realizaci každé nové desky mají mimořádně složité. Jejich zvuk je už dávno charakteristický. Je tak osobitý, že díky němu kapelu každý hudby trocha znalý posluchač pozná po pár taktech, nejpozději když se rozezní kytarový dvojzápřah či se ozve Till Lindemann.

V polovině devadesátých let zapůsobila jako zjevení a u příznivců se velmi rychle prosadila. Jak to tak bývá (velmi dobře to znají třeba AC/DC), ti ji pak chtěli a pořád chtějí slyšet právě takovou. A ona jim v tom vyhovuje.

Žádný pokus odklonit se od zemitě jiskřivé, mechanicky pulzující a pochodově industriální hudby navíc nebyl úspěšný či dotažený. Snad jen v dílčích ohledech, třeba když si kapela střihla písničku v angličtině nebo zapojila do svého soundu výraznější prvek šansonu.

Deska Zeit trochu rezignovala na hledání barevnosti. Jsou na ní texty v němčině, riffy tradičně vzrušující a vznětlivé, má skvělý zvuk, Lindemann pořád spíše hovoří než zpívá, zkrátka vše, co by jeden očekával.

Jistá zpestření jsou v závěrečné Adieu, hromské baladě o ztrátě a smrti, ve Schwarz, jež osciluje mezi kytarovými riffy a jemným zvukem klavíru, v Zick Zack, která pracuje s diskotékovými beaty, či Lügen z líného úvodu vybuchující v hyperaktivní popmetalové tornádo, v němž však zpěvák ve vypjaté pasáži zachází na hranici svých možností.

A témata textů, v minulosti zdroj zmíněných kontroverzí? Dicke Titten je o tom, jak osamělý chlap touží po ženě s jedinou předností, velkými prsy. Armee der Tristen je o společnosti smutných a depresivních lidí, Zick Zack o plastických operacích s konstatováním, že když se z velkého břicha odstraní sedm kilo tuku, přirození zase spatří slunce, Angst je o strachu z muže, kterým se straší děti, Meine Tränen o toxickém spojení matky a syna, Schwarz zase o fascinaci nocí. Trocha provokací je vpletena v řádcích, obecně ale tolik témat k diskusím jako na minulých deskách není.

Rammstein si na osmém studiovém albu dopřáli luxus užít si toho, co už před lety vymysleli a mají pod kůží. Naplnili tím očekávání. Byť písně, s nimiž přišli, patří v jejich repertoáru spíše k průměrným, pořád je to velice dobrá sbírka. A abychom pomyslný kruh symbolicky uzavřeli, je dobrá právě kvůli tomu naprosto osobitému zvuku, který je prostě neodolatelný.

Hodnocení 80 %

Může se vám hodit na Zboží.cz: