RECENZE: Proč jsou Češky občankami druhé kategorie

Pro ilustraci, začíná to výchovou poslušných holčiček, které dospělým autoritám ani svým chlapeckým vrstevníkům neodporují, následuje na střední škole kupříkladu bagatelizováním menstruační křeče ze strany tělocvikáře, na univerzitě si přidejte verbální urážky studentek rádoby maskulinních oborů.

Když pak žena nastupuje na pracovní trh, zaměstnavatel ji možná automaticky vyřadí z konkurzu – uchazečka přece co nevidět založí rodinu a pláchne na mateřskou dovolenou. Pokud se jí místo nakonec získat podaří, stejného platu v porovnání s mužským kolegou na totožné pozici se beztak nedočká.

S narozením dětí, jímž podporuje zachování lidstva, se může těšit na pozdější obstrukce při snaze mít částečný úvazek, který ostatně dobře zná z domova, kde se hromadí špinavé prádlo nebo prach na policích. A takhle bychom mohli pokračovat ve výčtu příkoří, která vás v Česku (a jistě nejen zde) pravděpodobně potkají, když vás příroda uvrhne do titulní léčky takzvaného něžného pohlaví.

Komplexní skrumáž poznatků o potížích českých žen z domácích zdrojů i zahraničních pramenů s nadhledem nezasvěcených doplňuje Lauder o vlastní zkušenosti i pozorování okolí, čímž připomene nedávno vydané eseje Proč jsme tak naštvané? z pera Šárky Homfray. Jako její předchůdkyně se projevuje coby trefná komentátorka a současně glosátorka, jež dokáže v pravý moment uhodit hřebíček na hlavičku čecháčkovství, až to může místního macha trošku zabolet.

Měla by to však pro něj být povinná četba. Důvodů je vícero. Nechuť Čechů k myšlenkám feminismu (jak autorka správně podotýká, toho sprostého slova na F), nezbytného pro společenský progres, sahá mnohem dál než k jeho ohnuté komunistické verzi čili zdánlivě nezávislé ženě, na kterou doma čeká druhá směna.

Retrográdním postupem se Lauder vrací přes první republiku do předválečné éry a na historických faktech a četných výrocích hybatelů politické scény s přihlédnutím ke světovému kontextu dokládá, o jak komplikovanou problematiku jde.

Potěší kapitola o feminní sexualitě s výňatky z čerstvých vědeckých studií, je ale škoda, že se neponořila třeba do méně zjevné otázky západní medicíny obvykle šité na míru mužům, jak naopak učinila Homfray.

Například „filozofa svobody“ Jean-Jacquese Rousseaua by asi nikdo šmahem za misogyna neoznačil, když ale ocituje jeho dílo Emil čili O vychování, podle něhož je nadčasovým úkolem dívky mimo jiné „zpříjemňovati a oslazovati mužům život“, je takový atribut nasnadě.

Jednu z opravdu mála zářných výjimek představuje první československý prezident, jehož příklon k feminismu rozhodně neskončil symbolickým převzetím manželčina příjmení. Veřejnými proklamacemi měl daleko větší sílu. „A co se týče úřadů, umění, vědy, politiky, tam ženy sotva začaly vnikat; to je taková nerozumná ukvapenost, že užuž si troufáme soudit, dovedou-li to, nebo ne. Vždyť muži na to měli tisíce let, aby se tomu naučili, a ještě dělají často svou práci špatně,“ uvádí v publikaci výpověď z Hovorů s TGM.

Už Masaryk dobře věděl, že ženy pociťují diskriminaci na všech frontách. Jenže jak z toho ven? Autorka neztrácí optimismus a s lehce růžovými brýlemi v závěru textu vyzývá k revoluci zdola. Nehudrovat o nespravedlnosti s kamarádkou v kavárně, ale nahlas upozorňovat na nekalé praktiky. Bude to ale bez mocného hořejšku, ideálně padesátiprocentního podílu žen v parlamentu, stačit? Obávám se, že ne.

Může se vám hodit na Zboží.cz: V pasti pohlaví - Silvie Lauder