RECENZE: Přípitek. O zlomeném srdci a rodinných oslavách

Adrien v podání Benjamina Lavernheho (Dokud nás svatba nerozdělí, Láska na druhý pohled) je ve filmu vypravěčem v pravém slova smyslu. Tirard ho ve snaze zachovat charakter literární předlohy spisovatele Fabcara, jež není psaná lineárně, staví před kameru, které Adrien na přeskáčku svěřuje své pocity, myšlenky i události, jež ho potkaly.

Průběžně se pak jeho vyprávěním prolínají skeče z právě probíhající rodinné večeře, ze situací, které nedávno zažil, a ještě více z těch, které si představuje tak, jak by v nejhorším případě mohly proběhnout.

Tou nejbolestivější z nedávné doby bylo, když mu jeho dívka Sophie řekla, že si potřebuje dát ve vztahu pauzu. Ne se rozejít, jen si dát pauzu. Jenže se už od té doby neozvala, nereaguje na Adrienovu esemesku a ten se trápí v předtuše, že ta pauza může znamenat, že už se možná neozve nikdy.

Teď tedy sedí na večeři, kde otec vypráví stokrát slyšené historky, všichni probírají strýčkovu rakovinu i blížící se svatbu Adrienovy sestry, jejíž snoubenec ví jako vždycky všechno nejlíp. Sophie na esemesku pořád neodpovídá, a když už si Adrien myslí, že horší to celé být nemůže, zasadí mu právě jeho nasávající švagr další ránu.

Požádá ho, aby na jejich svatbě pronesl hlavní přípitek. Adrien přitom svatby a jejich veselí nenávidí, má odpor k vystupování na veřejnosti, ale přímo odmítnout také nedokáže.

A tak zatímco ostatní u stolu mluví a mluví, Adrien si představuje, co všechno hrozného se může na takové svatbě stát. Vláček, který utvoří bujaří svatebčané a donutí ho se do něj zapojit, je jen jednou z těch jistých hrůz, které ho tam čekají.

Tirardovi se v této neobvykle natočené komedii podařilo s nadsázkou a vtipem zobecnit mnohé z rodinných i přátelských vztahů, které zná v té či oné konkrétní podobě snad každý z nás. A také mnohé dobře známé rituály, jakými jsou právě rodinné večeře, různé známé formy rozchodů (včetně zmíněné „pauzy“) a toho, jak je lidé snášejí.

V Přípitku jde především o zlomená srdce mužů, což tvůrci v čele s vynikajícím Benjaminem Lavernhem servírují s uvěřitelnými emocemi, ale zároveň se sympatickým nadhledem. Právě Lavernhe je ve vyjádření stavů své mysli, v zobrazení bolesti i naděje a všech představ, které mu běží hlavou, velmi působivý, jeho tvář je proměnlivá, zvládá i nesnadné scény, kdy stojí sám před kamerou a vypráví.

Film je většinu času vtipný, a to jak díky scénáři a výkonům Lavernheho a dalších herců, tak i díky neobvyklé režii. Její odvrácenou stranou ovšem je, že občas působí skeče z minulosti spíše jako ilustrace vyprávěného, nepřinášejí žádné nové sdělení.

Režisér si toho byl ale patrně vědom a dal filmu krátkou stopáž dvaaosmdesát minut, takže se jeho metoda nestačí příliš okoukat a lehká nuda spíše jen hrozí, než aby zaplavila sál.

Hodnocení 65 %