RECENZE: Příliš laskavé slovenské bohyně ukončily festival Divadlo

Dramatizace románu Jonathana Littela Laskavé bohyně v režii Michala Vajdičky získala na Slovensku ceny za nejlepší inscenaci roku, režii i herecký výkon Ľuboše Kostelného v hlavní roli. V Plzni ale vzbudila spíše rozpaky jak jednostrunným uchopením vrstevnatého románu, fiktivních memoárů nacistického důstojníka, tak i formou poměrně nevzrušivého konverzačního divadla, plynoucího v jednotvárném rytmu.

Hlavní postava Maxmiliána Aueho je v první polovině představena publiku jako jemný, vzdělaný a citlivý muž, milovník hudby a čtenář Platóna a Puškina, takže divák si láme hlavu, kde se v něm vzal přesvědčený člen NSDAP i důstojník SS jednotky likvidující ve velkém na Ukrajině židovskou populaci. Inscenace řeší především jeho homosexualitu i incestní vztahy se sestrou. V druhé polovině se v Auem probouzejí běsy trochu nečekaně a vzhledem k dosavadnímu obrazu postavy i neorganicky.

Aueho příběh probíhá formou lineárně vedeného konverzačního dialogu, inscenace postrádá obrazivost, vzrušivost a naléhavost, kterou při podobném tématu nabídla Warlikowského (A)pollonia. Když v závěru Aue oslovuje diváky pointujícím tvrzením, že ani oni by se na jeho místě nezachovali jinak, naskočilo festivalovým divákům automaticky stejné místo z Littelova románu použité ve Warlikowského (A)pollonii, kde ji pronáší postava, jež je současně antickým Agamemnónem i novodobým (spolu)viníkem hrůz druhé světové války, a to v daleko hlubších souvislostech i naléhavějším scénickém podání, než jaké nabídla umírněná inscenace SND, podmalovaná melodickým vokálem.

Slovenské Laskavé bohyně jsou k divákům až příliš laskavé, diváky nezneklidňují jako antické Erínye, ale spíš uklidňují jako jejich sestry Eumenidy. Ale v případě Littelova románu by tomu mělo být naopak.

Dobrou pověst slovenského divadla tak na letošním festivalu hájilo daleko spíše nitranské Teatro Tatro s osobitou adaptací Bulgakovova Mistra a Markétky režiséra Ondreje Spišáka.

Poslední den oficiálního programu nabídl divákům i pohled na u nás prakticky neznámé islandské divadlo. Soubor Vesturport uvedl svou profilovou inscenaci Brim / Vlnolam, jejíž děj se odehrává v podpalubí malého rybářského člunu, dá-li se tedy vůbec o ději hovořit. Spíš se tu předvádějí „ponorkové“ vztahy pětice mužských členů posádky, k nimž v druhé polovině přibude postava dívky. Na kymácejícím se modelu lodní kajuty je šero, takže často ani nebylo jasné, kdo právě hovoří. Bohužel titulky promítané velmi malým písmem byly už od poloviny hlediště (a to se hrálo v celkem komorním Divadle Alfa!) jen stěží čitelné, a navíc se zpožďovaly za dialogem, což promítač vzápětí doháněl velmi rychlým střídáním. A protože islandštinu u nás ovládá málokdo, mohli si diváci vybrat mezi sledováním islandských herců na jevišti a pracným luštěním titulků nad ním.

Výsledný dojem z inscenace přinesl poznání, že islandským rybářům se těžko žije a islandské divadlo je nudné. Druhé tvrzení určitě neodpovídá skutečnosti, jen volba dramaturgické rady plzeňského festivalu se tentokrát minula účinkem.

Jinak ale nabídl letošní festivalový ročník bohatý výběr inscenací i jmen, ať už to byl Krzysztof Warlikowski, Thomas Ostermeier, Kornél Mundruczó, Ondrej Spišák, Michal Vajdička, Hana Burešová, Anna Petrželková, Jan Mikulášek, duo SKUTR, Martin Čičvák a řada dalších, program byl tentokrát opravdu pestrý. Bez ohledu na to, jak byly jednotlivé inscenace přijaty, bude se na letošní Divadlo vzpomínat jako na silný ročník.