RECENZE: Příběhy hlasu a sériového vraha

Kniha nazvaná Vina patří v poněkud nevyrovnané biografii Islanďana Arnaldura Indridasona k těm spíše průměrným, krimi Vlaštovka, kočka, růže, smrt naopak v podobně nevyrovnané sérii děl švédského spisovatele Hakana Nessera k lepším.

Indridason, jak je jeho autorskou radostí, se ve svém příběhu vrací do minulosti. Ve sklepě prestižního reykjavického hotelu dojde k vraždě muže převlečeného za Santa Klause. Záhy je jisté, že se jedná o dlouholetého zaměstnance hotelu s pověstí podivína, jenž se ve svém okolí netěšil velké popularitě.

Detektiv Erlendur z reykjavické kriminálky se při poměrně rychlém rozplétání celé vraždy dostal do dětství a mládí zavražděného a nalezl v nich několik pozoruhodných a stejně tak podezřelých okamžiků. Obnažil bezmála tragický příběh jednoho velkého talentu, příběh, který by sám vydal na celou knihu.

Indridason spojil detektivní klasiku s přemítáním o rodinném životě zavražděného, jeho blízkého okolí i detektiva Erlendura. Ten coby životní samotář dobře pochopil bolesti a strasti mrtvého muže, který také žil v ústraní. To ho v podstatě dovedlo k odhalení pachatele, přitom mu doslova mezi prsty unikal jeho vztah s vlastní dcerou.

Indridason ale tentokrát trochu selhává jako vypravěč. V knize je řada banálních dialogů i pasáží, v nichž nastoluje úvahy či stavy svých hrdinů, které jsou nepodstatné. Vyloženě nepříjemné jsou pak okamžiky, kdy jeden z účastníků dialogu čelí nastalé situaci odpovědí ve formě klišé. Obratů typu „To snad nemyslíš vážně“ či „Děláš si legraci“ je v knize přespříliš. Spouštějí určitou vypravěčskou těžkopádnost, která se plíživě projevuje v celém příběhu.

Kniha Vlaštovka, kočka, růže, smrt od Hakana Nessera je rozsáhlejší než Indridasonovo dílo a ve vyprávění je bezpečně předčí. Jistě i kvůli tomu, že nese vrstevnatější příběh, v němž policisté a bývalý komisař Van Veeteren, jenž se vrací na scénu jako pomocník vyšetřovatelů, dlouho netuší, jak vraždy, které mají podobný rukopis, vnímat, kde s jejich rozplétáním začít a jakým směrem se vydat. Vědí jen, že mají co dělat se sériovým vrahem.

Nesser nachystal napínavé čtení, aniž by se kvůli němu uchýlil k osvědčeným trikům. Napětí buduje pomalu a postupně, což koresponduje s dlouho trvající bezradností policistů. Tu se mu zpočátku daří přenést i na čtenáře, takže čtení každé další stránky nabízí především dychtivé očekávání, kdy se konečně policie takříkajíc chytne. Jakmile se to stane, zrychlí Nesser v tempu vyprávění a jeho detektivka získá větší a příjemný švih.

Oproti svým zvyklostem se tentokrát uchýlil k poměrně brutálnímu rozuzlení, jako by v něm pomyslně spláchl hořkost nad tím, kolik nástrah čeká v životě na ženy jenom proto, že projeví o muže zájem či jsou prostě krásné.

Finále knihy je nekompromisní, v důsledku ale vlastně docela sympatické. Vlaštovka, kočka, růže, smrt je příběhem několika náhod i pevné vůle těch, kteří se hledáním pachatele zabývají. Souvislost s velkými jmény světové literatury mu nadto dodává ještě větší přitažlivost.

Hodnocení 60 %

Hodnocení 85 %