RECENZE: Příběh muzikálu Čas růží je šňůrka pro korálky písní

Čas růží, jenž je opatřen písněmi z repertoáru Karla Gotta a ve čtvrtek měl v Hudebním divadle Karlín v Praze (za přítomnosti prezidenta republiky Miloše Zemana i zpěváka Karla Gotta) slavnostní premiéru, není výjimkou. Tvůrčí tým přitom s gustem využil velkorysých prostorových možností prestižní muzikálové scény a produkce vyhlíží až honosně.

Na scéně se točí kolotoč a pohupují houpačky, střílí se z děla, v představení tančí početná company a velmi přesně je simulován koncert, kdy jsou na pódiu všichni ti, kteří na dobrém popovém vystoupení být mají, včetně vokalistek, tanečníků a kapely.

Čas růží navíc doprovází živý orchestr, což je volba správná a pro hudební složku díla přirozeně přínosná. Podílí se ostatně i na nejpozitivnějším zjištění z celého muzikálu, sice že Gottovy písničky jsou nadčasové a většinou jim sluší i podání těch, kteří nemají tak výrazný a barevný hlas jako jejich původní interpret. V tomto ohledu lze vlastně konstatovat, že Sagvan Tofi, který napsal scénář a vznik muzikálu inicioval, zvolil jeho pilíře velmi šťastně.

Horší je to se scénářem a dynamikou celého představení. Tofi přišel s příběhem, ve kterém jsou všechna myslitelná klišé, od velké lásky přes přátelství a naději až po smrt. Podřizoval ho navíc písňovým textům a oslí můstky k jejich uvádění činil okatě. Jen tak uhodnout, jaká skladba za okamžik zazní, je jednoduché, zvláště když nápovědy přicházejí záhy a rozuzlení je nepřekvapivé.

Nešťastné jsou podivnosti, jimiž je obsahově vážné dílo - s mnoha vyřčenými omšelými „životními pravdami“ - protkáno. Slovní spojení C’est la vie… z úst malé dívky zní málo uvěřitelně, střelba z děla na maringotku, ze které má hlavní hrdina vysvobodit svou milovanou, je směšná (nebyla by, byl-li by muzikál pojat celkově více s nadhledem) a ani putování obrazu, důležitého předmětu příběhu, není v závěru zcela průhledné.

Čas růží trvá bezmála tři hodiny (včetně přestávky). Začal poměrně svižně, období nevinné dětské lásky je v něm pojato s lehkostí. Postupně se ale spád vytratil. Druhá část by přitom mohla být odehrána za patnáct minut, kdyby tvůrci neměli nutkání naskládat za sebe písničky, o nichž byli přesvědčeni, že musejí zaznít. Pokud by byl muzikál celkově o třicet minut kratší, prospělo by mu to.

Zpívat Gottovy písně je těžké, nicméně Jan Kopečný v roli Honzy a Josef Vojtek v roli starce se s nimi vypořádali se ctí. U ostatních byly výkony kolísavé, a tak tah opatřit mnoho pasáží sborovým zpěvem byl řešením. Škoda jen, že tu a tam zpěváky na začátku jejich partů nesnímaly mikrofony.

Přes veškeré výhrady není pochyb o tom, že Čas růží bude v dohledné době oblíbenou lidovou zábavou a řada představení bude vyprodána. Pokud šlo tvůrcům o to, splnili předsevzetí dokonale. Pohnout ale laťkou o něco víc by však mělo být přirozenou ambicí, zvláště u muzikálu, který měl pro svůj vznik tak dobré podmínky.