RECENZE: Prague Sounds uzavřel vynikající Hamasjan

Tigran Hamasjan vystoupil na přání pořadatelů sólově, což umožnilo lépe poznat jeho interpretační kvality i hloubku skladeb než hra v triu, které je až moc ovlivněné power rockem a jazz rockem.

Armén má osobité pojetí, v němž navazuje na tvorbu předních jazzových pianistů, zejména Keitha Jarretta, s nímž ho spojuje i to, že si při hře prozpěvuje. V lyrických skladbách současně čerpá z tradic arménské hudby. Jen gradace byla v sólové hře méně výrazná, i když nechyběly dynamické momenty a tvrdé údery v basech.

Po hodině hry ale bylo vidět, že Hamasjan přece jen využívá jen jeden základní koncept, který variuje, takže si skladby jsou na první dojem podobné. Tento postup je však originální, takže jeho vystoupení bylo jedním z vrcholů festivalu spolu s úvodním koncertem kvarteta amerického jazzového saxofonisty Branforda Marsalise.

Oba tu už ale vystoupili dříve, Hamasjan sólově i v triu, největším objevem je tak americký vokální soubor Roomful Of Teeth. Ten ukázal nejen možnosti lidského hlasu, ale hlavně přiblížil málo známou oblast vokální hudby, které čerpá z minimalismu i rozšířených pěveckých technik Meredith Monkové (americká hudebnice).

Podařila si i pocta Karlu Krylovi, jehož písně zpívali Richard Müller a David Koller. Druhý jmenovaný pak ukázal, že je dobře rozvíjet a dávat jim nový háv, aniž by je to připravilo o sílu a původní poselství.

Koncert Krylových písní tak navázal na pocty k jubileím Jiřího Suchého a Jiřího Stivína, i když v tomto případě byli organizátoři ve složitější situaci, neboť oslavovaný je po smrti.

Cellista Abel Selaocoe ve vystoupení s Manchester Collective ukázal, že už tak hodně vytěžená scéna crossoveru s worldmusic má pořád ještě co nabídnout.

Ve srovnání s některými předchozími ročníky (festival Prague Sounds začínal v roce 1996 jako Struny podzimu) se může zdát, že už se nenabízejí tak překvapivá jména, jako když v devadesátých letech vystoupili na Pražském hradě freejazzový pianista Cecil Taylor, minimalista Michale Nyman nebo Jan Garbarek s Hilliard Ensemble, nebo když festival představil po letech saxofonistu Sonnyho Rollinse nebo hvězdu portugalského fada Marizu a uvedení svých skladeb byli přítomni i minimalisti Terry Riley a Steve Reich.

V devadesátých letech jsme však pořád ještě doháněli, co jsme nemohli vidět za socialismu, avšak nyní je Praha běžnou koncertní štací, na kterou všichni přijíždějí.

Na to reagují pořadatele tím, že zvou méně známé umělce, kteří se snaží posunout svůj žánr, jako je rapper McKinley Dixon. Saxofonistka Nubya Garcia zase přiblížila současnou pulzující londýnskou jazzovou scénu, i když právě ji by mohl pozvat dnes kdokoli, kdo by našel odvahu. V jejím případě nešlo o takové novum, protože na spojení jazzu s dubem došlo až v úplném závěru.