RECENZE: Poslouchej. Zmatení žánrů dovedlo autentický film k nesmyslu

Vypráví příběh mladého páru, který se vydává na výlet, aby se pokusil ještě jednou nastartovat vztah, jenž se po dvou letech zřejmě dost vyčerpal. Naznačuje to už počáteční rozladění a spíše nechuť než těšení na plánovanou cestu.

V první polovině film připomene loňský snímek Karel, já a ty, označovaný některými kritiky za první český mumblecore čili nezávislý film s přirozeným herectvím a dialogy.

Film Poslouchej působí, jako kdyby v něm jen vyměnili protagonisty. Jsou v něm podobně nekonečné banální řečnění, dohadování stále o tomtéž a vlastně o ničem. Tón a podrážděnost obou vypovídají o zanikajícím vztahu víc než slova.

Eliščiny podezíravé útoky, obviňující Adama z předpokládané, ale nedokázané nevěry, jdou brzy divákům na nervy stejně jako Adamovi. Ani on ale není zajímavý sympaťák.

A pak se vše zlomí, když prodavač v obchodě vyřkne k Adamovi větu, která podezíravou Eliškou doslova zacloumá: „Já už jsem vás tu viděl.“ V tu chvíli pocit autentičnosti filmu končí. Kdo by takové „obvinění“ opakoval, když jasně vidí, jak je to muži před ženou nepříjemné? Adam to sice rezolutně popře, ale divákům je nad slunce jasné, že lže.

A když pak ještě Eliška slyší z rádia nejasné volání o pomoc, začne se jí zjevovat jistá pohřešovaná dívka a v telefonu ji ženský hlas ze záhrobí vyzve, aby poslouchala a dávala si na Adama pozor, realistický vztahový film se definitivně změní na hororový thriller, který bohužel dává jen málo smyslu.

Adam se začne chovat až příliš vlídně, Eliščin obličej vyjadřuje setrvalý, a tak velký strach, že nelze pochopit, proč se prostě nesebere a od Adama neodejde. V této části film dramaturgicky stále více selhává, až doputuje k nechtěně směšnému finále, které nemá s první půlí filmu už pranic společného. Rušivé jsou i flashbacky, které zcela zbytečně objasňují, co se stalo „před začátkem filmu“.

David Laňka se do kinematografie před sedmi, respektive šesti lety nechvalně zapsal jako spolupracovník Tomáše Magnuska na příšerných počinech Jedlíci aneb 100 kilo lásky a Modelky s.r.o. Poté se věnoval krátkým filmům, začal spolupracovat s Martinem Müllerem a společně si ve filmech Svědomí a Ve skříni vyzkoušeli práci s Kristýnou Podzimkovou a Alešem Bílíkem, které nyní obsadili do Poslouchej.

Oba herci jsou přirození tak, jak žánr první poloviny vyžaduje. Velmi dobře zvládají zjevnou improvizaci, ale ve druhé půli i oni narážejí na to, že se z módně autentického filmu stal pokus o snímek žánrový, jemuž však chybí vnitřní logika.

Režisérům se vcelku daří vytvořit odpovídající atmosféru. Ve stísněném prostoru auta při nikam nevedoucích dialozích působí oba protagonisté jako osamělé mimoběžky, které se jen nechtějí rozloučit s tím, co samo odešlo. I ve druhé části dokázali tvůrci vytvořit napětí, které by fungovalo, jen kdyby děj nebyl od zmíněného zlomu nesmyslný, a přesto předvídatelný.

Hodnocení: 55 %