RECENZE: Portless se chytře vrátili do devadesátek

S několik týdnů starou novinkou Back je našla a udeřila přirozeně a logicky. Většina členů kapely už fungovala na české scéně v bohatých devadesátých letech, tedy v době, kdy šly věci takříkajíc samy, kdy měl tvrdý rock zelenou a vznikaly skladby, které přežily řadu následujících let.

Portless se na ten čas napojili a díky tomu omládli, byť muzikantům přibývající léta nikdo nezastavil. Uvolnili se, přijali výraz i hudební řeč doby, jež se váže k jejich začátkům, a protože se v devadesátých letech styly rády a snadno pojily, přizvali si ku pomoci v České republice usazeného zambijského rapera Henryho D. Výsledek je zajímavý.

Nutno konstatovat, že sound Portless není čerstvý ani progresivní. Přesto je v něm zcela zásadní porce hudebního umu, aranžérských dovedností a přesahů, díky čemuž je přinejmenším zajímavý. V době, kdy na hudební scéně s přehledem boduje retro, jde vlastně o krok správným směrem.

Portless zůstali rockovou skupinou, jejich riffy a zvuk jsou dostatečně syrové na to, aby se nevytratily v náporu obyčejnosti. Muzikanti dokázali vymyslet tažné riffy a v jejich sedmi skladbách na albu Back (osmý je remix písně Five Dead Dogs, který se ale do koncepce a zvuku novinky v podstatě nehodí) je i několik zajímavých melodií. Třeba v písničkách Jump, Hating, Casio nebo Check My Sound.

Nové kompozice připomínají nejlepší devadesátkové kousky od legendárních Limp Bizkit, Korn, Dog Eat Dog nebo německých H-Blockx. Evokují ale také staré Support Lesbiens, respektive jejich zvuk první poloviny devadesátých let.

Vše pozitivně podpírá fakt, že Kryštof Michal má velice příjemnou barvu hlasu a je charismatický zpěvák, René Rypar je výtečný skladatel, na české scéně dosud ne tak docela objevený, a celá kapela své řemeslo bravurně ovládá.

Spojení s raperem Henrym D byl navíc velmi dobrý tah, neboť tím formace dosáhla zvuku, jenž je na současné české klubové scéně ojedinělý.