Článek
Její operní Popelka je především hystericky rozhýbaná. Neustále v ní někdo pobíhá, jezdí na kolečkových bruslích, leze po štaflích, anebo aspoň mává sakem nad hlavou. Že to málokdy souvisí s tím, co se zpívá, natož aby to směřovalo k pointované dramatické situaci, není zřejmě důležité. Hlavně že je veselo.
Tam, kde pohyb vychází z hudby (jako ve fugatovém ansámblu ve 2. dějství pojatém jako pimprlové divadlo), je to vtipné, ale jinak je to legrace za každou cenu. Včetně vycpaného pozadí či poprsí u Popelčiných sester.
Popelka s otcem-amatérským hokejistou a sestrami žije v plechovém kontejneru kdesi na předměstí, princ se převléká za taxikáře a při příchodu Popelky na ples se na jeviště snáší exkluzivní bílá limuzína, opět jen jako ojedinělý efekt, víc už se na scéně neobjeví.
Hudebně operu nastudoval Jan Kučera, jemuž zjevně lépe sedí hudba 20. a 21. století, v níž se zatím v ND představil. Rossini pod jeho rukama zněl hlučně až hrubě a ansámbly strádaly nervozitou a rytmickou nejednotností.
Mladá ukrajinská představitelka Angeliny-Popelky Lena Belkina má příjemný hlas altové barvy a slibně nakročeno k belcantové kariéře, jejím koloraturám ale zatím schází suverenita a ve výškách i intonační přesnost. V Angelině nekomikuje za každou cenu, její postava má i lyrickou, vážnější polohu.
Řecký tenorista Vassilis Kavayas v roli Dona Ramira, Popelčina vysněného prince, zaujal pouze přirozeným hereckým projevem, jeho hlas na technicky náročnou roli nestačí. Z ostatních protagonistů dominoval premiéře Jiří Hájek coby Dandini, a to jak suverénním herectvím, tak i dobře zazpívaným a přesně cítěným Rossinim.
Popelka ve Stavovském možná diváky pobaví prvoplánovou komikou, ale k dokonalosti jí schází přesně to, co tento typ opery vyžaduje: lehkost, vtip a virtuozita.
Gioacchino Rossini: Popelka (La cenerentola)
Hudební nastudování a dirigent Jan Kučera, režie Enikö Eszenyi, scéna Kentaur, kostýmy Bianca Imelda Jeremias. Premiéra 21. ledna ve Stavovském divadle ND Praha.