RECENZE: Polská krev: nostalgické operetní ohlédnutí

O návrat bývalé operetní slávy se pokusili pedagogové a studenti Konzervatoře Teplice, kteří společně nastudovali a na konci loňské sezony uvedli operetu Oskara Nedbala Polská krev, jež je ostatně s historií teplické scény úzce spojena. Poprvé se tu hrála již v roce otevření divadla a 30. června 1994 byla posledním představením teplického operetního souboru.

Po třiceti letech se tedy jeden z divácky nejoblíbenějších titulů vrátil na teplické jeviště. Inscenace v režii Vladimíra Gončarova není sama o sobě nikterak objevná a jevištní podoba Nedbalova díla se příliš neliší od těch předchozích: lidové kroje i plesové toalety, tance, očekávané žerty a samozřejmě nezbytný happy end, nic se během let v této operetní pohádce pro dospělé nemění. A upřímně řečeno, nikdo z teplických diváků to ani neočekává.

Největší devízou inscenace jsou nestárnoucí Nedbalovy melodie. S jejich náročností se protagonisté i orchestr vyrovnávají s různou zdatností, pedagogové mají samozřejmě větší zkušenost pěveckou i jevištní.

Nejzdařilejší figurou večera je statkář Zaremba sólisty ústecké opery a pedagoga teplické konzervatoře Petra Matuszka, živou komediální podobu vtiskl postavě Bronislava z Popielů i Dominik Oravec, stejně jako Heleně Zarembové Julie Rovenská, oba ještě studenti, v roli polepšeného zhýralce Bola Baraňského diváky bavil tenorista Jakub Turek.

V inscenaci ale nejde ani tak o to, kdo odvedl lepší pěvecký či herecký výkon, ani o její konzervativní jevištní podobu. Z celé produkce je patrná radost z toho, že se tu vedle sebe objevují studenti a jejich učitelé, a nedostatky překlenuje společné nadšení.

Vyprodané hlediště teplického divadla ostatně aktérům Polské krve oddaně fandilo, až po závěrečný potlesk vestoje, který ze všeho nejvíc patřil právě onomu nadšení. Celý večer měl navíc atmosféru nostalgie po teplické operetní minulosti, kterou se inscenace pokusila alespoň na chvíli úspěšně vzkřísit.