Nita Prose - Pokojská

Článek

Molly Grayová pracuje jako pokojská. Je to její životní úděl i poslání. Trpí ale sociálními nedostatečnostmi a často nechápe záměry druhých. Její babička, která ji vychovala, jí totiž kodifikovala svět do jednoduchých pravidel, podle nichž se má žít.

Nedávno však zemřela a pětadvacetiletá Molly musí životem proplouvat sama. Vrhne se do práce hotelové pokojské, pro kterou je se svou obsedantní láskou k úklidu i etiketě ideální personou. S potěšením si každé ráno oblékne elegantní uniformu, naplní vozík miniaturními mýdly a lahvičkami a vrátí pokoje v hotelu do stavu dokonalosti.

Její stereotypní, přitom spořádaný život se změní v den, kdy v apartmá najde nechvalně známého Charlese Blacka mrtvého. Její otevřené a upřímné, tím pádem poněkud neobvyklé chování brzy přiměje policii, aby se na ni zaměřila jako na hlavní podezřelou. Je zatčena, obviněna a skutečným pachatelům toto všechno náramně vyhovuje.

Nita Prose pracuje v nakladatelství, kde začala jako stážistka. Nyní je už viceprezidentkou a redakční ředitelkou společnosti Simon & Schuster v kanadském Torontu. Psaní se učila takříkajíc za pochodu, při setkávání s autory. Svůj debut Pokojská vydala v Kanadě loni v lednu, tehdy, když už si byla jistá, že je aspoň trochu originální.

Podařilo se jí v něm především vytvořit postavu, ke které si čtenáři začnou od začátku budovat ochranitelský vztah. Na to konto se po prvních „rozjezdových“ stránkách příběh těší až do konce jejich upřímnému zájmu.

Nita Prose v něm zkoumá, co znamená být stejný jako všichni ostatní, a přesto zcela odlišný. Odhaluje, že všechny záhady lze vyřešit, a jakkoli se člověk cítí sám, přátelé jsou často nablízku. Pokojská je bezmála pohádka o podceňovaném děvčeti kráčejícím ke štěstí.

Má však i slabší stránky. Především časté kázání opřené o to, že všichni lidé na světě jsou stejní. Mollyina babička, která je šiřitelkou oněch životních pravd, vnímala svět jako černobílý a podle toho na něj vnučku nachystala. Pokud by ale její přesvědčení měla vnikat do života čtenářů, mohla by být přinejmenším zavádějící.

Příběh Pokojské se odehrává v současné době, zasazen je nicméně do prostředí a leckdy i dialogů, které jako by byly vytaženy z románu z dvacátých let dvacátého století. Současnost se v něm ztrácí a často se jeví jako prvek téměř nepatřičný. Z této „nerozhodnosti“ v důsledku vzniká jakési falešné retro, navozující v atmosféře příběhu malý zmatek.

Pokojská se proto nekvalifikuje na pozici vysoké literatury. Uspěje ale v tom, jak umí odvrátit pozornost od útrap každodenního života a čtenáře přijmout do děje coby diváka i oddaného fanouška hlavní postavy.