Hlavní obsah

RECENZE: Pokáč pustil do své tvorby další zvuky i vlivy

Právo, Jaroslav Špulák

28. 6. 2021, 7:03

Pokáč (vlastním jménem Jan Pokorný) je písničkář, který se na scéně prosadil ještě před tím, než v roce 2017 vydal debutové album Vlasy. Ač nedisponuje nijak mimořádným hlasovým rozsahem ani nápadně přitažlivou či zajímavou barvou hlasu, dokázal upoutat pozornost a získat si mnoho fanoušků. Spousta jeho koncertů je vyprodaná a příští rok v lednu vystoupí v O2 areně, přičemž si lze, vzhledem k jeho současné popularitě, klidně vsadit na to, že hala bude plná. Pokáčovi se zkrátka daří.

Článek

Statutu oblíbeného hudebníka dosáhl díky svému talentu a také skromnosti při vystupování i sebeprezentaci. Je naprosto civilní, už jen při pohledu na něj má jeden pocit, že potkal kámoše z gymnázia nebo souseda, kterého každý den léta letoucí automaticky zdraví. Je tu samozřejmě i Pokáčova schopnost napsat příjemnou melodii, a především chytrý i vtipný text, ať už co do obsahu nebo práce se slovem a rýmem.

Se třetím albem Antarktida vzali autor hudby a textů Pokáč a producent Johny Rainbow v potaz variantu, že by pouhé zpívání s kytarou mohlo dospět k určité marnosti a monotónnosti. Proto do písniček vehnali další nástroje a zvuky, stejně tak třeba pěvecký sbor. S největší pravděpodobností jsou mnohé hudební vklady prací Rainbowa, možná naprogramované, protože jména jiných muzikantů nejsou na albu uvedena. V každém případě to pomohlo Pokáčovu hudební cestu osvěžit.

Pokáč: Nerad bych, aby mě lidé považovali za politického písničkáře

Kultura

Podobný přínos mají i stylové inspirace. Pokáč občas využil obyčejů žánrů, které se mu tak nějak pocitově hodily. V písni Cowboy se dotkl country a pěkně k tomu ušil text na míru. V To si na googlu vyhledejte se nechal inspirovat tradiční formou rokenrolu, v Kabince zase latinskoamerickou muzikou.

Podlehl i popovému mámení, a to ve skladbě Dej mi pusu. Písnička s milou melodií a vlastně i jednoduchým popovým textem je kvůli svému výslednému tvaru jednou z nejlepších na albu. Společně s titulní Antarktidou, v níž hraje klíčovou roli i naléhavost v ekologickém obsahu i podání, tvoří nejsilnější tandem.

Pokáč si ví rady s melodiemi. V šestnácti písních na desce sází jednu za druhou, pokaždé vystavěné s logikou i citem. Nejsou to ale vždy jednoznačně nápadité počiny, a tak by albu slušela větší střídmost a mohlo mít o dvě tři písně méně. Docela klidně by se obešlo bez průměrných Jsem pozitivní, Když je hokej lední, Nešahej na mě či Na pláži. Všechny jsou umístěny ve druhé polovině kolekce, pročež tato její část je oproti té první méně výrazná.

Pokáč si na Antarktidě obhájil to své. Umí napsat, odehrát a zazpívat písně vtipné i vážnější, a byť není žádný básník, chytře a prakticky pracuje s jazykem v textu. Jeho civilnost je pak doslova učebnicová. Při přípravě dalšího alba by se měl nicméně zamyslet nad tím, jak sound svých písniček ještě vylepšit, protože nepatrný závan stereotypu, a to i s ohledem na jeho autorský rukopis, je už cítit z Antarktidy.