Článek
Nic to nemění na tom, že vyšla dobrá deska muže, jenž se připojuje k silné vlně českých písničkářů, která tuzemskou scénu počala osvěžovat v dobách nástupu Tomáše Kluse a Xindla X a činí tak doposud, kdy už na ní jsou i Voxel, Pekař a další.
Pokáčovými poznávacími znameními jsou vážnost, nadhled i humor, to vše úhledně spojené. Umí do svých na první poslech vážných textů vklínit pasáže, které původní problém v tématu zlehčí. Dokáže se také v textech vysmívat beze zloby a závisti, respektuje momentální outsidery, umí být ironický, lehce pracuje se slovem i sofistikovaně rýmovat.
Například v písničce Lovesongy, duetu s Kateřinou Marií Tichou, si pohrává s tématem zamilované písně i častou trapností, která takové skladby doprovází. Přitom se skladba neustále vyvíjí – motiv je daný, příběh pokračuje. Podobné je to i v dalších písničkách, Pokáč je rozvíjí, posunuje, hraje si s nimi.
Obal nového alba.
Na hodinu trvající album vymyslel i několik opravdu příjemných melodií, čímž překonal častý problém současného českého písničkářství, kdy právě melodické linky leckdy zaostávají za dobrými texty. Jistě, na jeho albu nejsou všechny skladby jednoznačně zapamatovatelné, těch silných je na něm nicméně poměrně dost (Vymlácený entry, Nikde žádnej sníh, 26, Padá hvězda, Stereotypy a další).
Pokáč je ale ve svém výrazu možná až moc civilní. Chybí mu poznávací znamení, prvek, který by nechal na první poslech poznat, že zpívá on. A možná je jeho debut přece jenom příliš dlouhý. Hodina muziky je dnes docela dost, v případě Pokáče i proto, že jeho příznivci jsou především velmi mladí a dlouhému poslechu alba nejsou v digitální době navyklí. Ale třeba je to právě on učí.
Album Vlasy se nicméně povedlo. Úctyhodné také je, že ho Pokáč utáhl prakticky pouze svým zpěvem a kytarou.
| Pokáč: Vlasy |
|---|
| Warner Music, 60:25 |