Článek
Luděk Munzar se, podle svých slov, ke Koncertu na ostrově přibližoval po celý život, ale teprve nyní, ve svých dvaaosmdesáti letech, Seifertovým veršům opravdu rozumí.
A večerem ve Viole to dokonale stvrzuje. Munzar se Seifertem sdílí a chápe jeho „závrať časnosti“ vloženou do veršů křehčích než ten nejtenčí porcelán. Moc dobře ví, že je nelze recitovat, ale „jen“ říkat. Zcela prostě, intimně, sám za sebe a o sobě, o svých dotecích se Seifertovou poezií, s dětstvím, láskou, krásou, něhou i smrtí.
Vyslovuje je tak, že každý verš a každé slovo se stává klenotem. Někdy s ostychem, jindy s letmým pousmáním nad věcmi, jež jsou jemu i Seifertovi tak důvěrně známé. A diváci je bez dechu vnímají.
Krásu Seifertova a Munzarova slova umocňuje hudební linie v podobě violy Jitky Hosprové a klavíru Emila Viklického - v letmém doteku zazní tu Janáček, Ježek, Debussy, Klusák a další skladatelé, ale dotvářeni citlivě k atmosféře veršů. Řečeno se Seifertem tak, „aby vám přeběhl mráz po zádech, když básník svléká pravdu“.
Koncert na ostrově je nádherný večer, jemuž lze vytknout snad jen jediné - že skončí příliš brzy. A tak diváci páteční premiéry (a nepochybně i dalších repríz) zůstávali, aby v nich dozněla krása myšlenek i obrazů, kdy „osten vzpomínek probudí na chvilku co ty a já“.
Schází-li dnešní době něco, pak je to toto zastavení a vnímání krásy slova i okamžiku. A budiž pochválena Viola, že ji svými večery stále a tvrdošíjně v lidech probouzí.
Jaroslav Seifert: Koncert na ostrově
Koncepce a režie Luděk Munzar, hudba Jitka Hosprová a Emil Viklický. Premiéra 23. října v Divadle Viola, Praha