RECENZE: Petra Dvořáková polevila v emotivnosti i žertech

Aby na planých ovocných stromech, které jsou vizuálním symbolem hrdinčina dětství, dozrávaly chutné plody, je zapotřebí nenechávat je ležet ladem. Prořezávání je bolestivé, ale za tímto účelem nevyhnutelné.

A kdo se chce po listopadové revoluci uplatnit a prosadit, musí tento nelibý proces podstoupit a nesmí zůstávat mentálně uvázlý v dřívějším období, kdy nenesl přílišnou individuální odpovědnost.

Autorka se na domácí literární scéně úspěšně zapsala předešlými počiny Dědina, Chirurg nebo loňskou Zahradou, v nichž s nemalou kapkou černého humoru i děsivou autentičností vylíčila různorodé negativní společenské jevy, ať už alkoholismus, v široké veřejnosti méně propírané duševní poruchy, nebo zkázonosnou chtivost.

Nejnovější román Pláňata se vrací zpátky, a to jak časovým zasazením do přelomové éry, což se ukazuje být přínosným rozhodnutím, tak naneštěstí svými literárními kvalitami. Tentokrát se rozepsala víc, než je u jejích posledních děl zvykem, čímž pozbyla náležité zahuštěnosti děje. Jako by scházely důkladné a tolik potřebné editorské zásahy.

Příběh se zkrátka vleče a svádí k přeskakování poněkud líně zpracovaných pasáží. Mísení emotivnosti s latentními žerty, které se stalo vizitkou Petry Dvořákové, aby čtenář pohledal. Nesoudržnost textu alespoň do jisté míry vyvažuje pozoruhodné zachycení étosu devadesátých let na československém venkově.

Euforický i nahořklý přerod státu i samotných občanů svědomitě vypráví pohledem takzvaně obyčejných lidí. Tvůrkyně se narodila roku 1977, patří tedy ke generaci, jež na porevoluční vývoj nazírala coby takřka hotový člověk, aniž by ze sebe musela stírat ideologické nánosy. Není proto divu, že právě v tomto směru jsou Pláňata působivá.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Pláňata - Petra Dvořáková, Dědina - Petra Dvořáková, Chirurg - Petra Dvořáková, Zahrada - Petra Dvořáková