Článek
Ovšem původně se Sirotek vyučil fotografem a specifika této profese dokázal využít i ve svém druhém povolání. A také naopak. V roce 1973 totiž odjel jako kameraman s československou horolezeckou expedicí do Nepálu a z této cesty vznikla i série černobílých snímků.
Ty tvoří první část expozice a v tomto případě autor v sobě duši ani oko kameramana nezapřel. Některé fotografie vypadají, jako by někdo rozstříhal film na jednotlivá políčka a dal je vedle sebe.
Snímky obsahují hodně dynamiky. Z domorodého nosiče na jednom z nich doslova cítíme úsilí, kterým překonává horský terén. Gurkhové, jdoucí po lanovém mostě nad zpěněnou vodou, mají napětí ve svých tvářích doslova hmatatelné. Takto pojaté fotografie hodně evokují představivost pozorovatele.
Druhou skupinu exponátů představují svérázně pojatá zátiší. Ta jsou na odvrácené straně spektra vizuálního vyjádření. Sirotek na snímcích umrtvuje čas a uzavírá dění v reálném čase do nehybného stavu. Kočárek stojí na věky věků sám na pařížské ulici, osamělá bárka leží vyvržená na nekonečné bretaňské pláži a dálnice číslo 66 se táhne k nekonečné dáli v americké pustině.
Výstava dává nepřímo odpověď na nevyřčenou otázku, jaký je rozdíl mezi filmem a fotografií. Film dává mnohem větší možnosti pochopit danou myšlenku, kterou v určitém čase autor uměleckým způsobem formuloval. U fotografie se musí člověk spokojit s jedním políčkem a symbolickým náznakem. V tom je její úskalí a výhoda. Sirotek umí výhody obou médií do jisté míry propojit.
Petr Sirotek: Okamžiky uplynulých let |
---|
Leica Gallery, Praha, do 19. června |