RECENZE: Petr Nikl je průvodce vlastním časoprostorem

Zakládající člen skupiny Tvrdohlaví a nositel ceny Jindřicha Chalupeckého je opravdovým renesančním umělcem. Zabývá se malířskou tvorbou, fotografií, ale také hudbou či divadlem. Všechny tyto estetické formy jsou v určitých podobách zastoupeny také na jeho aktuální výstavě Hra o čas.

Čas je podle Nikla všudypřítomným jevem, který prostupuje všemi a vším. A boj o čas? Je každodenní realitou našeho zrychleného světa. To jsou základní ideové pilíře umělcovy svébytné tvorby.

Jako další výrazný prvek vystavovaných prací je třeba vyzdvihnout Niklův smysl pro trojrozměrnou kompozici. Lépe řečeno pro naprosto precizní zakomponování hmotných uměleckých artefaktů do na první pohled nehmotného prostoru. A návštěvník této výstavy se tak bezděky stává sám důležitým prvkem jeho děl.

Dlouhá vstupní chodba je už sama o sobě artefaktem. Nikl ji nazval Proudící tvář a po celé její délce návštěvník míjí černošedé skvrny. Ty jakoby levitují prostorem a jdoucí člověk tak má opravdu dojem proudícího času, který ho hladí po tváři.

V jednotlivých místnostech tvůrce rozvěsil velkoformátové obrazy, které nejlépe fungují v členitém labyrintu rozličných místností a výklenků. Díky tomu stojí proti Niklovým časoprostorovým fantaziím každý sám za sebe. Díky světlům a stínům, které jednu každou postavu obklopují, tak samovolně vzniká další estetický rozměr.

Někteří návštěvníci expozice tento záměr autora pochopili a sami se zapojovali do hry o čas i prostor. Využívali stínohry a vytvářeli na okolních zdech a rozvěšených obrazech vlastní obrazce.

V jiných výstavních prostorech se zase stáváme poutníkem Bílou zahradou pro teď a Černou zahradou pro teď, procházíme mezi velkoformátovými obrazy a jsme tak zoufale sami.

Sami v globálním časoprostorovém jevišti tohoto světa. Ale přece jen nejsme tak zcela osamělí, protože intermediální umělec Petr Nikl nás provádí svými vizemi a našimi představami.