RECENZE: Pedro Almodóvar je stále ve formě

Ta se pak s výborným ohlasem hrála i v Karlových Varech. Nyní má toto s lehkou ironií natočené melodrama premiéru v českých kinech. Režisér našel inspiraci pro svůj film v povídkách kanadské autorky a nositelky Nobelovy ceny Alice Munro.

Titulní hrdinka filmu, čtyřicátnice Julieta, se chystá opustit po mnoha letech Madrid a následovat svého současného partnera do Portugalska. Těsně před odjezdem však náhodou potká na ulici dávnou kamarádku své dcery Antíi a její rozhodnutí odjet padá poté, co jí Bea řekne, že nedávno s Antíou, která svou matku před více než deseti lety opustila, mluvila.

Julieta se rozhodne zůstat v Madridu v naději, že by se s dcerou mohla zase setkat. Usedne ke stolu a v dopisu vypráví Antíe svůj i její osud, příběh velké lásky i velkých ztrát.

O Almodóvarovi je známo, že ženský svět je jeho doménou a ženám rozumí jako málokdo. A mateřská láska včetně jejích selhání se v jeho tvorbě rozhodně neobjevuje poprvé. City přitom dokáže vystihnout dokonale a v Julietě se vrací k ženskému tématu v plné síle.

Příběh je to jednodušší než v některých jeho předchozích, rafinovanějších filmech, ale pořád je to ten hluboký a působivý pohled na rodinné vztahy, který nikoho z citlivějších diváků nemůže nechat chladným, a i když člověk neprožil zrovna to, co hrdinové jeho filmu, stejně se ho to se zvláštní silou velmi osobně dotkne.

Nemluvě o režisérově neutuchající schopnosti vyjádřit obrazem víc než slovy, o zcela osobitém smyslu pro barevné ladění, v němž červená jako barva, která nejen ve španělské kultuře ztělesňuje oheň, krev a vášeň, hraje zásadní roli.

Ale i ostatní barvy naprosto souzní s postavami a dějem, režisér se nestydí za přímočarost, nestydí se za určitou patetičnost svého vyprávění a ani se ji nesnaží nijak maskovat, protože to vůbec dělat nemusí. Jeho filmy jsou natolik výrazně jeho, že necítí potřebu se zabývat tím, jestli na někoho jeho obrazy mohou působit třeba i kýčovitě – jsou zkrátka almodóvarovské, a v tom je jejich síla.

Zásadní součástí každého filmu je herecké obsazení a Almodóvar je v tomto směru perfekcionista. Má své oblíbené herečky, o nichž říká, že tvoří jeho Olymp, ale pokud se žádná z nich k jeho příběhu nehodí, vybírá nové.

Tak se v jeho filmu poprvé objevují Emma Suárezová a Adriana Ugarte, které obě hrají Julietu – Suarézová čtyřicátnici a Ugarte mladou dívku. „Pětadvacetiletá žena nemůže hrát padesátiletou – to není otázka vrásek. Je to mnohem hlubší, protože plynutí času nelze vyjádřit vnější podobou, ale vnitřní,“ tvrdí Almodóvar a výkony obou hereček jsou natolik přesvědčivé, že divák snadno uvěří, že jde o jednu ženu.

Dokonce díky tomu mnohem silněji, než kdyby za proměnou byla jen práce maskérů, vnímá zmiňované plynutí času, což je další z témat, které Almodóvar ve svém filmu akcentuje.

Julieta není v jeho tvorbě nikterak objevná, není ničím překvapivě nová. Ale o to tomuto magickému filmaři dnes už rozhodně nejde. Natočil zkrátka další film, v němž se nepochybně on sám cítí jako doma, a umí ten pocit přenést i na diváky.