RECENZE: Paul Anka, skvělý zpěvák a šoumen

Anka má i ve svých dvaasedmdesáti letech nesmírně pevný a znělý hlas. Pracuje s ním s lehkou a přitom úžasnou profesní dovedností, a tak byl jeho pěvecký výkon obdivuhodně přirozený.

Jelikož si největší léta slávy užíval v padesátých a šedesátých letech minulého století, předstoupil před publikum jako vyslanec éry, kdy každý zpěvák, který se tak na albech a koncertech prezentoval, byl skutečným hlasovým mistrem s výrazovou osobitostí. I kdyby zpíval pouze vsedě, večer by svým hlasem bezpečně opanoval.

V jeho případě přitom nešlo a nejde o nějaké obzvlášť ekvilibristické výkony. Paul Anka prostě přesně ví, jak s hlasem naložit, kdy jej takříkajíc rozevřít, kdy ubrat, a to vše dokáže nejenom s big bandem v zádech, ale, jak pražský koncert ukázal, i při zpívání bez doprovodu kapely anebo pouze s akustickou kytarovou sekcí.

V zaplněném Kongresovém centru si diváky podmanil od první chvíle. Zatímco big band začal hrát na úvod slavnou Dianu, on přicházel do sálu hlavním vchodem pro diváky, takže kolem nich s úsměvem procházel, s ženami se objímal a s muži si tiskl ruku.

Jeho vřelost a otevřenost pak během koncertu nebraly konce. Brzy vyhnal kameramany pod pódiem stranou s argumentem, že přes ně nevidí lidé, kteří si zaplatili za vstupenku. Pak požádal jednoho z diváků o mobilní telefon a pořídil mu na něj na pódiu snímek sebe sama.

Hned několikrát při zpívání vyrazil bez bázně a hany mezi diváky, s ženami se – i podle návodu v textu svých písniček – líbal, s muži si plácal po ramenou. Květiny od dam přijal i přímo na pódiu a mezi písničkami vzpomínal, vyprávěl a vtipkoval.

Nebyla to ale žádná talk show. Koncert měl obrovský spád. Anka zpíval nejenom písničky ze svého repertoáru, ale také skladby svých hudebních přátel a vzorů. Zněly jeho verze písní od Toma Jonese (She’s a Lady), Buddyho Hollyho (It Doesn’t  Matter Anymore), Lizzy Minelli (New York New York) nebo Franka Sinatry (Let Me Try Againt a My Way). Došlo i na písničku, kterou Anka napsal s Michaelem Jacksonem, přičemž první půlku zpíval za pianem on a ve druhé části ze záznamu i Jackson.

Paul Anka nechal vyniknout i svůj doprovodný big band. Netřeba pochybovat o tom, že je složený z vynikajících hudebníků, což potvrdil nejenom jeho velmi citlivý doprovod za zpěvákovými zády, ale rovněž místa, v nichž někteří ze čtrnácti členů dostali sólový prostor. Však po jedné instrumentálce, kterou Anka celou dirigoval s taktovkou v ruce, nechal publikum svým muzikantům dlouho aplaudovat a podporoval je v tom, aby tak činilo ve stoje.

V závěru koncertu, kdy došlo na dvě Sinatrovy písničky, už ho nemusel ke stejné situaci vybízet. Stáli i Karel Gott a Václav Neckář, kteří si přišli koncert s ostatními užít.

Opravdu užít, protože vystoupení Paula Anky bylo pokorné, profesionální, vřelé a poctivé zároveň.