RECENZE: Panoptikum nepříjemných lidí. Kohák v hlavní roli jako Instalatér z Tuchlovic

Obec Tuchlovice, kde se děj odehrává (i natáčel), je přesně to místo, kde byste rozhodně nechtěli žít. Obývá ji totiž panoptikum vesměs nepříjemných lidí, nositelů rasismu, domácího násilí, tupého fotbalového fanouškovství, pivní zábavy a sekýrování.

Takových lidí určitě není mezi námi málo, ale nad jejich shromážděním člověk povzdechne, proč se na ně má dívat ještě v kině. Tím spíše, že nikdo z nich nemá tak silný příběh, aby bylo proč se o něj zajímat, a aby onen příběh vyústil v jakékoliv sdělení. Ostatně film sám žádný pořádný příběh nemá, jsou to většinou jen výjevy z neradostného života.

Titulní postava Luboše Cafourka, napsaná podle Vorlových slov rovněž podle skutečného tuchlovického instalatéra, pak je rovněž spíše panoptikální než vtipně dojemná, a i když nemůže nepřipomenout Otíka z Vesničky mé střediskové, rozhodně to není onen prosťáček, od něhož se odrážejí charaktery ostatních postav.

Jakubu Kohákovi, který v letošní Teorii tygra ukázal, že může hrát i jiné postavy než zarostlé podivíny, tak jeho první hlavní role k vyklouznutí ze škatulky příliš neposloužila – chvílemi jde spíše o návrat do Okresního přeboru.

Jeho Luboš Cafourek je patrně mírně autistický čtyřicátník, který sice skvěle ovládá svou práci a ví vždy přesně, kolik hodin a minut bude jeho zakázka i s cestou na kole trvat, je vášnivý fotbalový fanda a sběratel starých záchodových mís, ale neumí se o sebe postarat, neumí navázat skoro žádné, natož milostné, vztahy a neumí vydělat peníze.

Stará se o něj matka, která mu vedle veškerého servisu také platí účty, snaží se mu sehnat partnerku a věčně ho sekýruje, čemuž by se vzhledem k jeho neschopnosti samostatné existence vlastně nikdo nedivil, kdyby to byla alespoň trochu sympatická ženská.

Eva Holubová, která tu podává jeden z nejslabších hereckých výkonů své kariéry, ji však obdařila právě jen nepříjemnou povahou beze stopy láskyplnosti ke komukoliv, a to i k jejímu evidentně postiženému synovi, a jen trousí věty o tom, jak málo „pro to naše jídlo“, „pro to naše zavařování“ stačí. Osamělost, která dýchá z celého filmu, je pak „vyvážena“ happy endem, kterému diváci patrně neuvěří, ani kdyby se ve skutečnosti stokrát stal.

Cafourkovy strohé věty, jimiž glosuje lidi a dění kolem sebe, sice čas od času vyvolají smích stejně jako některé drobné situace kolem instalatérských pomůcek, ale na označení komedie to zdaleka nestačí. Spíše jde o vhled do sociálně neradostné reality – ovšem bez toho, aby bylo zřejmé, co jiného jím chtěl autor říci, než že v Tuchlovicích žije instalatér, který umí spravovat všechno kromě vlastního života.